Věnováno všem těm — a proč ne? — kdo po vydání Soudných sester zaplavili autora svou verzí textu Ježcí písně.

Přátelé… přátelé…

Tohle je Zeměplocha, putující vesmírem na hřbetě čtyř slonů, kteří stojí na krunýři Velké A’Tuin — nebeské želvy.

Kdysi dávno byl takový vesmír považován za neobvyklý a možná i za nemožný.

Jenže… kdysi dávno bývaly věci tak jednoduché!

Bylo to tím, že vesmír byl plný nevědomosti a vědec ho musel promývat jako prospektor, přikrčený se svou pánví u horského potoka. Drahocenné valouny vědění však musel hledat ve směsi štěrku nevědomosti, písku nejistoty a malých chlupatých a osminohých plovoucích obludek pověrčivosti.

Příležitostně se vztyčil a zvolal něco jako: „Hurá! Objevil jsem Třetí Boyleův zákon!“

A tak lidé, místo toho, aby se dál věnovali těm správným vědám a výzkumům

V porovnání s tímhle vším je obrovská želva nesoucí na zádech svět celkem normální věc. Alespoň nepředstírá, že neexistuje. Na Zeměploše se také nikdo nepokouší dokázat, že A’Tuin neexistuje, především ze strachu, aby se mu to, nedejte bohové, nakonec nepodařilo a on se náhle neocitl v pustém a prázdném vesmíru. Je tomu tak proto, že Zeměplocha existuje přesně na hranicích reality. I ty nejmenší drobnosti mohou tu a tam prorazit na druhou stranu. To je důvod, proč lidé na Zeměploše berou věci opravdu vážně.

Jako pohádky.

Protože pohádky jsou důležité.

Lidé si většinou myslí, že pohádky vytvářejí lidé. Ve skutečnosti je tomu právě naopak.

Pohádky (a ostatně i jiné příběhy) žijí nezávisle na těch, kdo v nich vystupují. Jestliže chápete tohle, pak je ve vašem vědění síla.

Pohádky a báje, veliké a pestrobarevné stuhy tvarovaného časoprostoru, se vlnily a vlály vesmírem od prvopočátku času. A vyvíjely se. Ty nejslabší zahynuly, zatímco ty silnější přežily a vykrmovány neustálým vyprávěním a pohlcováním těch slabších ztloustly… a vlály a kroutily se i v temnotách.