„Ale ona přece nikdy nic tak divného neříkala,“ nedala se Stařenka Oggová. „Tvrdila jen, že by chtěla být především sama sebou a — “

„No vždyť to povídám,“ zarazila ji Bábi Zlopočasná. „Já jí řekla: Simplicity česneková byla tvoje matka, Araminta Česneková tvoje babička. Jolanda česneková je tvoje teta a ty jsi svoje… ty jsi svoje já.“

Pak se opřela o kmen stromu za zády se spokojeným výrazem člověka, který právě vyřešil všech—

no, co by se někomu ve spojení s osobní krizí mohlo zdát nejasné.

„Jenže ona stejně neposlouchá,“ dodala.

Kmotra Vařbujónová nakrčila čelo.

„Magráta?“ prohlásila zamyšleně. Pokusila si v duchu představit nejmladší čarodějku hor Beraní hlavy a vybavila se jí — no ne právě tvář, ale jen jakýsi výraz beznadějné dobré vůle s vodovýma očima, nejasný obrys těla podobného hoblovanému prknu a vlasy zcuchané jako kopka sena po bouři. Neúnavná pracovnice na poli dobrých činů. Neustále starostlivá a ustaraná. Typ osoby, která zachraňuje holátka vypadlá z hnízda a pláče, když pojdou, což je ovšem úloha, kterou laskavá Matka Příroda malým ptáčatům vypadlým z hnízda určila.

„No, nezdá se mi, že by to bylo zrovna pro ni,“ zavrtěla nakonec hlavou.

„A taky řekla, že se musí naučit být mnohem asertivnější,“ ušklíbla se Bábi.

„No, na tom není nic špatného,“ rozveselila se Stařenka. „Být čarodějkou znamená hlavně ovládnout umění asertivity.“

„Já přece nikdy netekla, že je na tom něco špatného. Můžeš být tak asertivní, jak chceš, to říkám já, dokud ovšem nejsi nasertivní a děláš, co se ti řekne.“

„Neškrabte si to a ono se vám to za nějaký ten den zahojí,“ prohlásila Babička Stěhovalová.

Ostatní tři čarodějky se k ní obrátily pro případ, že by řekla ještě něco. Po chvíli bylo jasné, že se to nestane.