„Já nemám cizí kraje ráda,“ zabručela Bábi.

„Ale v Ankh-Morporku jsi byla,“ upozornila ji opatrně Stařenka. „To je taky cizí kraj.“

„Ne, to tedy není. Jenom je to strašný kus cesty odsud. To vůbec není totéž jako cizí kraj. Cizí kraj je tam, kde na tebe huhlají v nesrozumitelném jazyce, cpou do sebe různé podivné blafy a uctívají, abys věděla, předměty,“ odsekla jí Bábi Zlopočasná, tato diplomatka dobré vůle. „Cizí kraj může být i někde nedaleko, zvlášť když si nedáš pozor. Fí,“ dodala zamyšleně. „Vždyť ona si z těch cizích krajů mohla přivézt prakticky cokoliv.“

„Kdysi mi přivezla moc hezký modrobílý talíř,“ zavzpomínala Stařenka Oggová.

„To je ono,“ napadlo najednou Kmotru Vařbujónovou. „Někdo by měl zajít do její chalupy a porozhlédnout se tam. Měla tam dost hezkých věcí. Je to hrozné pomyšlení, představit si, že by tam vlezl nějaký lump a vyraboval to.“

„Já si nedovedu představit, že by se nějaký lump odvážil vloupat čarodějce do — “ začala Bábi, ale najednou zmlkla, jako když utne.

„No, vlastně ano,“ pokračovala najednou až podezřele krotce. „To je skvělý nápad. Já na to dohlédnu sama.“

„Nedělej si s tím starosti, Esme, já tam klidně zaskočím,“ prohlásila dost vehementně Stařenka Oggová, kterou, jak se zdálo, také něco napadlo. „Mám to přímo na cestě domů, žádný problém.“

„Ale ty se přece potřebuješ dostat kvůli rodině domů co nejdříve,“ ozvala se Bábi. „Nezdržuj se. Pro mě je to maličkost.“

„Ale to přece není žádné zdržování,“ odpověděla jí Stařenka Oggová.

„Proč by ses měla ve svém věku zbytečně trmácet kus cesty,“ usmála se nakysle Bábi Zlopočasná.

Chvilku na sebe upřeně zíraly.

„No, já nevím, proč se tak dohadujete,“ přerušila je Kmotra Vařbujónová. „Nebylo by lepší, kdybyste tam zašly spolu, místo abyste se tady zbytečně hádaly?“

„Zítra ráno mám nějakou práci,“ odpověděla Bábi. „Co takhle po obědě?“