Bábi Zlopočasná se natáhla na krbovou římsu pro sirky a pak si uvědomila, že tam žádné nebudou. Desideráta vždycky říkala, že je příliš zaměstnaná, než aby se v domě obešla bez magie. I prádlo se jí pralo samo.

Bábi sice neschvalovala, když se magie používala k domácím pracím, ale nebyla právě naložená a navíc toužila po čaji.

Hodila na ohniště několik polen a chvilku se na ně zachmuřeně dívala s takovým výrazem, že dřevo zakrátko vzplálo studem.

A právě v té chvíli si Bábi všimla látkou zahaleného zrcadla.

„Zakrývala ho?“ zavrtěla zamyšleně hlavou. „Nikdy by mě nenapadlo, že by se stará Desideráta bála bouřky.“

Stáhla látku.

Upřela pohled do zrcadla.

Jen málo lidí na světě se dokázalo ovládat lépe než Bábi Zlopočasná. Její sebeovládání bylo pevné jako prut lité oceli. A asi stejně ohebné.

Jedinou ranou rozbila zrcadlo.

Lilith, sedící uprostřed svých zrcadel, se prudce narovnala.

Ona?

Tvář byla samozřejmě jiná. Starší. Bylo to přece tak dávno. Ale oči se nemění a čarodějky se pokaždé nejdříve dívají do očí.

Ona!

Magráta Česneková, čarodějka, právě také stála před zrcadlem. V jejím případě ovšem šlo o zrcadlo naprosto nekouzelné. Tohle bylo stále ještě v celku, ale jednu či dvakrát už mělo opravdu namále.

Zamračila se na svůj obraz a pak si znovu přečetla malý letáček vytištěný z laciného dřevořezu. Přišel včera.

Pomalu a tiše vytvořila rty několik slov, pak se narovnala, napřáhla před sebe ruce se sevřenými nataženými prsty, zuřivě udeřila do vzduchu a vykřikla: „HAAaaiiiiíííhh! Hm.“

Magráta by byla první, kdo by přiznal, že má otevřenou mysl. Její mysl byla otevřená jako pole, jako nebe. Žádná mysl by nedokázala být otevřenější, alespoň ne bez speciálního chirurgického zákroku. A Magráta neustále čekala, co její mysl naplní.