„Vidíte? Musím dostat do Genový ty tři. Musím je tam dostat, protože jsem je tam viděla. Musí ale být všechny tři. A s lidmi, jako jsou ony, to není nijak snadné. Musím použít hlavologii. Musím je nějak přinutit k tomu, aby se tam vypravily dobrovolně. Řekněte Esme Zlopočasné, že někam musí jet, a ona tam nepojede právě proto. Takže jí musíte říct, aby tam za žádnou cenu nejezdila, a rozběhne se tam i po rozbitém skle. Tak už to s rodinou Zlopočasných chodí, víte? Nikdy nevědí, kdy jsou poraženi.“

Zdálo se, že jí najednou přišlo něco k smíchu.

„Ale jeden člen té rodiny se to teď konečně bude muset naučit.“

Smrť mlčel. Jak si Desideráta uvědomila, z jeho pohledu byla prohra něco, s čím se nakonec setkal každý.

Dopila svůj čaj. Pak vstala, s určitou obřadností si nasadila svůj špičatý klobouk a kulhavým krokem vyšla zadními dveřmi ven.

Nedaleko domu byla ve skupince stromů vykopaná hluboká podlouhlá jáma, do které někdo ohleduplně spustil krátký žebřík. Slezla do jámy a s menšími obtížemi vystrčila žebřík nahoru na trávu. Pak si lehla. Pak si sedla.

„Pan Rohovec, ten troll dole na pile, dělá překrásné rakve, pokud vám samozřejmě nevadí borovice.“

spolehněte se, že to povedu v patrnosti.

„Dohodla jsem se s pytlákem Říhou, aby mi vykopal tuhle jámu,“ pokračovala plynule v řeči, „a až půjde z lesa, tak se tady zastaví a zasype ji. Mám ráda všechno v pořádku. Takže vzhůru tou cestou bílou, úvozem podle černých skal, mistře!“

cože? aha. slovní obrat.

Pozvedl kosu.

Desideráta Dutá odešla na věčný odpočinek.

„No prosím,“ prohlásila. „Tak zatím to bylo snadné. Jak to asi bude pokračovat?“

A teď jsme v Genově. Kouzelné království. Diamantové město. Šťastná země.

Ve středu města stojí mezi dvěma zrcadly žena a pozoruje, jak se její obrazy odrážejí do nekonečna.