Na takové přiznání, na takový obrat rozhovoru nebyla dívka připravena. Udiveně zdvihla obočí a nedůvěřivě se zeptala:

„Vy?“

„Ano já. Sama jste řekla, že pro boháče jsem jen šaškem. Copak nevíte, že největší komikové bývali často melancholici a vyvolávali smích ostatních lidí, když jejich srdce krvácelo?“

A protože nechtěl překročit meze sdílnosti a nechtěl jí dát podnět k nešetrným otázkám, dodal:

„Mám dost důvodů, o nichž se nechci šířit, abych byl nespokojen se svým osudem a abych chtěl změnit svůj zevnějšek.“

Ale návštěvnice byla důvtipná, nebo jí snad pomohl ženský instinkt, a odpověděla sklesle:

„Ano, to se stává.“

Sklopila hlavu a hluboce se zamyslela. Presto mlčky vyčkával.

„Nevím… možná, že máte pravdu,“ řekla konečně. „Takové věci se dají velmi těžko rozhodovat. Na jedné misce vah je soukromý život, na druhé zájmy diváků, vašich ctitelů. Ne každý člověk se narodil hrdinou, který je schopen obětovat své zájmy zájmům společnosti.“

To už byla otevřená výzva. Presto se vypjal a udělal pózu, která by Hofmana přivedla do vytržení. Dívka se na něho nedívala, a proto zachovala svou vážnost. Tonio už jí chtěl náležitě odpovědět, ale ona ho předešla a zvolala:

„Ale vy to uděláte, protože vy máte veliké srdce!“

Presto mlčel.

Tu se dívka nečekaně vrhla před ním na kolena, lomila rukama a téměř vzlykala:

„Přineste nám tu oběť! Zapřísahám vás! Presto! Tonio! Slibte, že se vzdáte svého záměru!“