Nastala tmavá lednová noc argentinského léta. Černé nebe bylo poseto hvězdami. Medúza klidně stála na kotvách. Ani pleskání vln, ani skřípot lanoví nerušily ticho. Zdálo se, že oceán spí hlubokým spánkem.

Na palubě škuneru leželi polonazí lovci perel. Převalovali se unavení prací a slunečním žárem, vzdychali a vykřikovali z těžké dřímoty. Jejich ruce a nohy sebou nervózně škubaly. Možná že viděli ve snu své nepřátele žraloky. V těch žhavých bezvětrných dnech byli lidé tuze unavení, a když skončil lov, taktak že vytáhli loďky na palubu. Ostatně to ani nebylo zapotřebí, protože nic nenasvědčovalo změně počasí. Loďky přivázané ke kotevnímu lanu zůstávaly tedy přes noc na vodě. Ráhna byla nevyrovnaná, lanoví nedbale utaženo, neskasaná kosatka se maličko zachvívala ve slabém vánku. Celá paluba od přídě až po záď byla zavalena hromadami perlorodek, úlomky korálů, lany, na nichž se lovci spouštějí ke dnu, plátěnými pytli, do nichž ukládají nazelenalé škeble, a prázdnými soudky.

Vedle vratiplachtového stožáru stálo veliké vědro s pitnou vodou a plechovou naběračkou na řetízku. Kolem vědra se na palubě černala tmavá skvrna rozlité vody. Občas se zvedl některý lovec a šlapaje spáčům po rukou i po nohou, potácel se v polospánku k vědru s vodou. Se zavřenýma očima vyprázdnil naběračku a svalil se, kam se dalo, jako by nevypil vodu, ale čistý líh. Lovce trápila žízeň, ráno před prací nebylo radno jíst, protože ve vodě je člověk vystaven příliš velkému tlaku, pracovali tedy celý den, dokud se ve vodě nesetmělo, na lačný žaludek, a teprve před spaním se mohli najíst; krmili je soleným masem. V noci měl hlídku Indián Baltazar. Byl to nejbližší pomocník kapitána Pedra Zurity, majitele škuneru Medúza.

Baltazar býval v mládí proslulý lovec perel: vydržel pod vodou devadesát, ba i sto vteřin, dvakrát tak dlouho než průměrný lovec.