V dálce za zdí se rozštěkali psi a konečně se špehýrka v bráně pootevřela. „Co chcete?“ zeptal se kdosi lámanou španělštinou.

„Jsem nemocný, rychle otevřete,“ odpověděl Zurita.

„Takhle neklepá nemocný,“ namítl klidně týž hlas a ve špehýrce se objevilo čísi oko. „Doktor nepřijímá.“

„Nesmí odepřít pomoc nemocnému,“ rozhorloval se Zurita.

Špehýrka se zavřela a kroky se vzdalovaly. Jen psi zoufale štěkali dál.

Když Zurita vyčerpal všechny zásoby nadávek, vrátil se na škuner.

Má si na Salvátora stěžovat v Buenos Aires? Nebude to k ničemu. Zurita se třásl hněvem.

Jeho hebkým černým vousům hrozilo vážné nebezpečí, neboť je v rozčilení neustále potahoval dolů, až visely schlíple jako ručička barometru, která ukazuje nízký tlak.

Posléze se uklidnil a začal uvažovat, co by měl podniknout dál.

Čím déle přemýšlel, tím úporněji nakrucoval skořicově opálenými prsty rozcuchaný vous zase vzhůru. Barometr stoupal.

Nakonec vyšel na palubu a k všeobecnému překvapení dal rozkaz zvednout kotvy. Medúza vyplula do Buenos Aires.

„To je dobře,“ řekl Baltazar. „Už jsme tu promarnili moc času. Aby čert vzal toho ďábla i s bohem!“

NEMOCNÁ VNUČKA

Slunce nemilosrdně pražilo. Zaprášenou cestou podél žírných pšeničných, kukuřičných a ovesných polí kráčel starý, udřený Indián. Šaty měl potrhané. Na rukou nesl nemocné dítě zakryté před slunečními paprsky vetchou přikrývkou. Děcko mělo přivřené oči. Na krku mělo obrovský otok. Chvílemi, když stařec chybně šlápl, chraptivě sténalo a zvedalo víčka. Stařec se zastavoval a starostlivě foukal děcku do tváře, aby je osvěžil. „Jen abych tě tam donesl živou,“ šeptal a přidal do kroku.

Když došel k železným vratům, přendal dítě na levou ruku a pravou čtyřikrát zabouchal na dveře.