Dřímal. Ale spaly-li jeho oči, uši nespaly. Ostražitě bděly a upozorňovaly na nebezpečí i ve chvílích hlubokého spánku. Teď však Baltazar slyšel pouze vzdechy a bručení spáčů. Od břehu se táhl zápach hnijících škeblí měkkýšů; nechávali je hnít, aby snáze mohli vybírat perly, protože škeble živého měkkýše se špatně otvírají. Nováčkovi by tento zápach připadal odporný, ale Baltazar ho vdechoval téměř s požitkem. Jemu, tulákovi, hledači perel, připomínal radosti nespoutaného života a vzrušující nebezpečí moře. Když vybírali perly, přinášeli největší škeble na Medúzu. Zurita byl vypočítavý; prodával škeble do továrny, kde z nich vyráběli knoflíky a sponky.

Baltazar spal. Brzy mu vypadl z ochablých prstů i doutník. Hlava mu klesla na prsa. Ale tu zasáhl jeho vědomí jakýsi zvuk doléhající sem z dálek oceánu. Zvuk se ozval znovu o něco blíž. Baltazar otevřel oči. Bylo to, jako by kdosi troubil na roh a vzápětí jako by mladý lidský hlas zvolal: „Á“ a potom o oktávu výš: „Á-a!“

Melodický zvuk rohu se nepodobal ostrému houkání lodní píšťaly a veselé volání vůbec nepřipomínalo křik tonoucího o pomoc. Bylo to cosi nového, neznámého. Baltazar se zvedl, zdálo se mu, jako by se rázem ochladilo. Přistoupil k zábradlí a bystře obhlédl hladinu oceánu. Ani živáčka. Ticho. Šťouchl nohou Indiána ležícího na palubě, a když se muž zvedl, řekl mu tiše: „Křičí. Je to jistě on.“

„Nic neslyším,“ stejně tiše odpověděl Indián kmene Hurónů, který naslouchal v kleče.

Najednou opět přerušil ticho zvuk rohu a volání:

„Á-a!“

Když Hurón zaslechl tento zvuk, schoulil se jako pod ranou biče. „Ano, to je jistě on,“ řekl a zuby mu jektaly strachem.

Procitli i ostatní lovci. Připlazili se k místu osvětlenému svítilnou, jako by v slabých paprscích nažloutlého světla hledali ochranu před tmou. Stulili se k sobě a všichni napjatě naslouchali. V dálce se ještě jednou ozval zvuk rohu a hlas. Potom všechno utichlo. „To byl on…“