Každý řečník měl na přednesení svých tezí čtyři minuty času, což bylo stejně dost, když uvážíme, že bylo přihlášeno sto devadesát osm referátů ze čtyřiašedesáti zemí. Aby se tempo konference urychlilo, měl si každý prostudovat referáty na vlastní pěst, před zasedáním, kdežto řečník mluvil výhradně v číslech, která určovala klíčová místa jeho práce. Abychom snáze pochopili tak bohatý obsah, nastavili jsme si všichni své kapesní magnetofony a počítače. Mezi počítači pak mělo dojít k principiální diskusi. Stanley Hazelton z delegace USA hned na začátku šokoval publikum důrazným opakováním: „4, 6, 11, z čehož vyplývá 22; 5, 9, ergo 22; 3, 7, 2, 11, z čehož opět vyplývá 22!“ Někdo vstal a zvolal, že ne, že prý 5, eventuálně 6, 18, a 4. Hazelton bleskově odpálil výtku a vysvětloval, že ať tak či onak, bude to 22. Našel jsem si v jeho referátu číselný klíč a dozvěděl jsem se, že číslo 22 znamená absolutní katastrofu. Japonec Hajakawa pak předložil nový, v jeho vlasti koncipovaný model domu budoucnosti, osmsetpatrový, s porodnicemi, jeslemi, školami, obchody, muzei, zoologickými zahradami, divadly, kiny a krematorii. V projektu se počítalo i s podzemními prostorami na popel zemřelých, s čtyřicetikanálovou televizí, výčepy a záchytkami, se sály, vypadajícími jako tělocvičny, pro skupinové souložení (důkaz, jak pokrokové byly názory projektantů) a s katakombami pro nepřizpůsobené subkulturní skupiny. Určité novum představoval nápad, že se každá rodina bude každý den stěhovat z dosavadního bytu do jiného, a to pohybem buď šachového pěšáka, nebo koně. Předcházelo by se tak nudě a frustraci, ale pro jistotu měla ta budova o kubatuře sedmnácti krychlových kilometrů, zakotvená na mořském dně a sahající po stratosféru, vlastní sňatkové počítače sezdávající dvojice na principu sadomasochismu (manželství sadistů s masochistkami a obráceně jsou podle statistiky nejtrvalejší, protože v nich má každý partner to, po čem dychtí) a středisko protisebevražedné terapie.