Ale místo těch úvah o humánní balistice bych měl raději vysvětlit, proč jsem se za celý den nemohl seznámit s materiály zasedání. Pominu-li už ten nepříjemný detail, že jsem si musel jít honem převléknout zakrvácenou košili, snídal jsem navzdory svému zvyku v hotelovém baru. Ráno vždycky jídám vajíčka naměkko, a dosud nebyl na světě postaven hotel, kde bych je mohl dostat do postele s ošklivě nesraženým žloutkem. To přirozeně souvisí s neustálým růstem rozměrů velkoměstských hotelů. Když je kuchyně vzdálena od pokoje půldruhé míle, nemůže žloutky nic zachránit před sražením. Pokud je mi známo, zabývali se tímto problémem zvláštní odborníci najatí Hiltonem a dospěli k názoru, že by se to dalo zařídit jedině zvláštními, nadzvukovou rychlostí se pohybujícími výtahy, jenomže takzvaný „sonic boom“, tedy rachot způsobený proražením zvukové bariéry, by v uzavřeném prostoru budovy způsobil, že by všem lidem praskly ušní bubínky. Taky by se eventuálně dalo žádat, aby kuchyňský automat dodal do pokoje syrová vajíčka, která by před vašima očima uvařil naměkko číšnický automat, jenže pak už nemáme daleko k tomu, abychom si do Hiltonů vozili kotce s vlastními slepicemi. A právě z tohoto důvodu jsem si ráno zašel do baru. Devadesát pět procent hotelových hostů tvoří dnes účastníci všemožných sjezdů a konferencí. Host samotář, turista solitér bez vizitky v klopě a bez aktovky vycpané konferenčními lejstry je stejná vzácnost jako perla na poušti. Kromě naší konference se zrovna v Kostarikaně konala ještě konference Opoziční mládeže (skupiny Tygrů), sjezd vydavatelů Osvobozené literatury a sjezd Filumenistické společnosti.