„Výborně, výborně. A teď za prvé, odkud víte, že je to Helada, a za druhé, nepodobají se vaše vidiny existujícím obrazům, které zpodobňují Heladu a její pravděpodobný život?“
„Nemohu vám říct, proč vím, že je to Helada, ale vím to jistě. A ani jedna z vidin není odrazem nějakého obrazu na téma řeckého života, který bych byl již někde viděl. V detailech jsou věci podobné i nepodobné obecným představám, které jsme si vytvořili podle známých uměleckých děl.“
„To by pro dnešek stačilo. Řekněte mi ještě o nějaké jiné vidině či halucinaci a necháme toho…“
„Opět kamenitá stráň, rozpálená vedrem. Vede po ní úzká stezka, pokrytá bílým prachem. Oslňující světlo v tetelivém horkém vzduchu. Vysoko na hřebeni je vidět stromy, za nimi stojí bílá budova, okolo ní úhledné sloupoví, pnoucí se hrdě nad propastí. A víc nic.“
V poručíkově vyprávění nebyla ani jediná trhlina ve stěně z neznámých jevů, které bych se byl mohl myšlenkou zachytit. Rozloučil jsem se se svým novým pacientem bez pocitu jistoty, že mu dokážu pomoct, a slíbil jsem mu, že mu za dva dny zavolám, až si promyslím, co mi řekl.
Další dva dny jsem byl velmi zaneprázdněn a o nemocí Leonťjeva jsem neměl stále žádný úsudek, buď proto, že jsem byl příliš unaven, nebo proto, že závěr ještě v mém mozku nedozrál. Ale lhůta končila a mě se nemile dotklo, že nemohu kladně odpovědět na naději, která byla cítit z tónu jeho hlasu. Řekl jsem mu, že pro záplavu jiných povinností jsem neměl možnost jaksepatří promyslet, co mi řekl, a že mu zavolám za několik dní, a zeptal jsem se ho, měl-li ještě nějaké vidiny.