Když jsem našel těžiště, snažil jsem se dále upevňovat svůj dohad, ale pak jsem přerušil své úvahy a vzal jsem do ruky sluchátko. Jsou-li mé úvahy správné, uslyším nyní od Leonťjeva právě to, co potřebuji uslyšet. Neuslyším-li to, jsou všechny úvahy nesprávné a přede mnou bude zase hladká, neprostupná zeď neznámého. Úplně jsem zapomněl, že je velmi pozdě. Leonťjev jako obvykle nespal a okamžitě vzal telefon.

„To jste vy, profesore?“ uslyšel jsem jeho vzrušený hlas, „znamená to, že jste na něco přišel?“

„Můj milý, znáte svůj rodokmen?“

„Ó ano, na to se mě už mnohokrát ptali. Pokud vím, nebyl v našem rodě případ šílenství ani opilství.“

„To já nepotřebuji vědět. Ale víte, jaké národnosti byli vaši vzdálení předkové a odkud pocházeli? Vy jste zřejmě z jihu?“

„Ano, profesore, ale nerozumím, jak…“

„To vám vysvětlím potom, nepřerušujte mě. Tak kdo z vašich předků je původem z jihu?“

„Nejsem významná osobnost a nikdy jsem se nezabýval svou genealogií. Vím jen, že rodiče mého dědečka pocházeli oba z Kypru, Ale to bylo velmi dávno. Dědeček se přestěhoval do Řecka a potom do Ruska na Krym. Já sám jsem se narodil na Krymu. Ale k čemu to potřebujete, profesore?“

„To uvidíte, je-li můj dohad správný,“ řekl jsem a neskrýval svou radost. Domluvil jsem si s Leonťjevem, že zítra ke mně přijde, a zavěsil jsem.

V posteli jsem ještě dlouho přemýšlel. Úkol mi byl jasný, diagnóza byla správná, teď bylo třeba najít prostředky, jak zesílit a prodloužit vyvolávání paměti generací až do jakéhosi předělu, nutného pro Leonťjeva. Ale jaký je to předěl, to Leonťjev samozřejmě nevěděl a já jsem se ho nemohl dopátrat.