„Drahý profesore, asi máte pravdu … Vstoupil jsem …,“ bez úvodu mi sděloval Leonťjev, a v jeho hlase nebylo nezdravé vzrušení, které bylo znatelné dříve.

„Kam jste vstoupil?“ nechápal jsem.

„No do toho domu nebo paláce, do té bílé budovy na srázu,“ rychle vyprávěl sochař. „Opravdu, všechny ty obrazy, které jsem viděl, postupně navazují jeden na druhý. Teď už vidím, co je uvnitř budovy. Je to velká místnost nebo snad sál. Místo dveří je rozevřená měděná mříž. Také na zemi je podlaha z měděných desek. Okna tu nejsou, jen široké arkády nahoře. Jimi sem proudí jasné světlo bez stínů. Je tu mnoho soch a ještě jakýchsi věcí, ale ty jsem nedokázal rozeznat, nevidím je jasně. U stěny proti mřížím, na hlavní ose sálu, je nízká široká arkáda, přes ni je vidět husté vrcholky borovic a zářící nebe. U této arkády stojí bílá socha a vedle ní jakési stolky a nádoby … Bože můj, už to chápu! Je to sochařská dílna. Na shledanou, profesore!“

Ve sluchátku jen tiše prasklo. Hořel jsem netrpělivostí dozvědět se víc, podobně jako sám sochař. Uvědomoval jsem si mimořádnost jevu. Ale jako vědec jsem byl vycvičen k trpělivosti a mohl jsem se zabývat i jinými svými úkoly bez ohledu na to, že se telefon další dva večery neozval. Zvonek zazněl brzy ráno, když jsem právě začínal svůj pracovní den a žádné sdělení od Leonťjeva jsem nečekal. Sochař unaveně prosil, abych k němu ihned přijel, je-li to možné.

„Zdá se, že jsem skončil své putování po starém světě, ničemu nerozumím, profesore, a strašně se bojím…“ nedomluvil.

„Dobře, vynasnažím se, čekejte mě. Buď přijedu, nebo aspoň zavolám,“ souhlasil jsem spěšně.

Zajistil jsem si ráno volno a odjel jsem na Taganku a s potížemi jsem tam vyhledal pěkný nevelký domek s věžičkou. Stál na kopečku v zahradě, schované v ohybu ulice.