Vyčkávavé ticho přinutilo Fai Rodis, aby hned přistoupila k úkolu nejobtížnějšímu. Musila určit, kdo z členů posádky vystoupí po přistání na cizí planetu a která skupina zůstane trvale na lodi. Začala promítáním snímků předaných Okruhu výpravou z Cefea. Normální cestou by snímky dostihly Zemi teprve za půltřetího tisíciletí, kdyby paprskový hvězdolet z planet v souhvězdí Draka nepřetínal právě naši část Galaxie a nedopravil zprávy do 26. úseku Velikého Okruhu.

Expedice z Cefea obletěla planetu Tormans jen dvakrát, a když nedostali povolení k přistání, pořídili celkový snímek planety i jejích obyvatel podle zachycených televizních přenosů.

Rudé slunce Tormansu, pro pozemského pozorovatele obyčejná hvězda, bylo v souhvězdí Rysa, tedy v temné, na hvězdy chudé oblasti vysokých galaktických šířek.

Nikoho ani nenapadlo, že by se v tom bezedném prostoru mohli natrvalo usadit obyvatelé Země. Ale snímky z Okruhu vylučovaly jakoukoli pochybnost. Obyvatelé Tormansu se dokonale podobali Pozemšťanům.

Barva jejich pleti se dala těžko posoudit. Pravděpodobně se nelišila od temnějších typů obyvatel Země. Úzké podlouhlé oči se zdály neproniknutelně tmavé, u kořene nosu lehce zdvižené obočí dodávalo jejich tvářím mírně tragický výraz. Antropologové nacházeli v profilech Tormanťanů rysy mongoloidního zploštění, a nevysoký vzrůst i slabá tělesná konstrukce také připomínaly lidi z konce epochy Rozděleného Světa.

Povrch planety, pořízený mezi průrvami oblačného příkrovu, nebyl Zemi podobný. Spíš se dal přirovnat k planetě Zeleného Slunce. Ukazatel radiální sondy prozradil zkušenému pohledu planetografů, že hloubka tormanských moří je ve srovnání s pozemskými oceány mnohem menší.

Vrstva tormanské atmosféry byla zřejmě stejně silná jako na Zemi. Nafialovělé Slunce ozařovalo planetu, jejíž osa byla totožná s linií oběžné dráhy a konvekce se rozkládala rovnoměrně po celém jejím povrchu.