Grif Rift, Div Simbel i Sol Sajin sestrčili dohromady svá křesla. V trojúhelníku mezi jejich hlavami a rameny zářil teď nevysoký, křišťálově průzračný sloupec. Uvnitř v sotva znatelné spirále pulzovala tekutina podobná rtuti. Při sebemenším zpomalení či zrychlení jejího toku poskočila vždy jedna z ručiček na gigantických cifernících a ze spodní části řídicího pultu zazněl krátký ostrý hvizd. Hlavy všech tři astronautů se pokaždé trhavě napřimovaly a znovu klesaly, když se ručička vrátila do původní polohy.

Ozval se zvláštní naléhavý signál a dvě střelky se vychýlily současně. Na pravé obrazovce naskočila tmavá skvrna. Čedi dostatečně znala nové představy o uspořádání vesmíru, aby okamžitě pochopila, že černý útvar je výběžkem Tamasu, antisvěta, antigravitace, vesmíru s temnými galaxiemi a neviditelnými slunci. Vzpomněla si, jak jednou Fai zpívala píseň „Okamžik mezi světlem a stínem…“.

Opravdu, okamžik. Vertikální stěna s ciferníky představuje předěl.

Stačí jen maličko sklouznout a… Čedi by ráda věděla, co před chvílí pociťovala Fai. Sedí stejně nehnutě jako trojice inženýrů kolem křišťálového sloupce a upírá oči na obrazovky, za nimiž zeje šedá prázdnota. Jistě se také pokouší představit si Tamas…?

Ale čedi neuhodla myšlenky Fai Rodis. Pocity velitelky expedice byly mnohem trýznivější než u mladé socioložky, protože Fai neztratila vědomí. Její silné, velkolepě vytrénované tělo odolávalo přechodu do nulového prostoru skoro stejně vytrvale jako těla pilotů paprskového hvězdoletu.

Rychle se vzpamatovala a snažila se myslet na pracovnu svého učitele Kina Rucha ve východní Kanadě, kde se připravovala na expedici. Ale i tvrdá Fai Rodis musila poctivě přiznat, že byla otřesena střetnutím s realitou vesmíru. Strach před realitou, který vedl k vytváření iluzí a pokřivování skutečnosti, vždycky ovládal člověka, nezvyklého v dětství na boj se silami přírody. Vždyť dokonce i ona, dokonale zdravá a psychicky speciálně připravená pro svůj úkol, chvěje se v tomto okamžiku před fundamentálními strukturami skutečného kosmu. Jak pevné a odhodlané jsou tváře jejich druhů v boji s nepřátelskými silami Tamasu, v jehož temném antiprostoru a antičase mizí beze stopy nejen člověk, ale i celé galaxie jako zrnka pisku…!