Jakmile se objevily nedozírné, geometricky pravidelné řady ovocných stromů v místech bývalé pouštní stepi Dekana, instaloval Kimi v koridoru malou promítačku a doprovázel svůj výklad barevnými snímky. Hovořil o tom, že teprve objev spirálové podoby vesmíru pomohl lidem rozřešit problém mezihvězdných letů na nekonečné vzdálenosti.

O bipolárním uspořádání světa věděli matematikové už v epoše Rozděleného Světa, ale fyzikové té doby zkomplikovali celou věc naivními představami o antihmotě.

„Jen si to představte!“ zvolal Kimi. „Oni se domnívali, že změna povrchového náboje částice převrátí normální hmotu našeho světa v antihmotu a že při jejich vzájemném střetnutí musí nutně dojít k dokonalé anihilaci! Dívali se na čerň nočního nebe, a nedovedli ji vysvětlit, nedovedli ani pochopit, že skutečný antisvět je právě tady vedle, černý, neproniknutelný, nezachytitelný přístroji zaměřenými na jevy našeho jasného světa…“

„Neplaš se, Kimi,“ přerušil mladíka učitel, „děláš chybu, když tak špatně posuzuješ předky. Právě v období Rozděleného Světa se věda stala vedoucí silou společnosti. A také tehdy se šířily podobné nespravedlivé soudy o vědeckých předchůdcích. Ale jejich ‚omyly’ závisely přece na vědecké úrovni doby, v níž žili. Jen si zkuste na okamžik představit, že objevovali stovky elementárních částic mikrosvěta a nevěděli ani, že to všechno jsou jen různé aspekty pohybu v různých rovinách anizotropní struktury prostoročasu.“

„Opravdu?“ Kimi se zarděl až po uši.

Učitel přikývl a rozpačitý chlapec pokračoval v referátu, ale už s mnohem menším zápalem:

„Antisvět, černý svět, označili vědci v kódovém jazyce jako Tamas, podle oceánu interní energie ve staroindické filosofii.