„Myslel jsem, že přes ty útesy se nedá projít,“ řekl Will.

Halt se smutně pousmál. „Projít se dá nakonec všude. Obzvlášť když je ti jedno, kolik životů to bude stát, abys toho dosáhl. Já bych myslel, že použili lana a hákovací kotvice a počkali si na bezměsíčnou noc a špatné počasí. Tak mohli hraničním hlídkám proklouznout.“

Vstal a dal tak najevo, že odpočinek je u konce. Will se zvedl s ním a šli ke koním. Když se Halt vyhoupl do sedla, malinko hekl. Rána, kterou utržil v boji se dvěma kalkary, pořád ještě trochu bolela.

„Mě ani tak nezajímá, kudy přišli,“ pokračoval Halt. „Spíš mě zajímá, kam mají namířeno a co mají za lubem.“

Ještě skoro ani nedomluvil, když odněkud zepředu uslyšeli výkřik, hned za ním bručivé zvuky a nakonec i řinčení zbraní.

„A to teď možná zjistíme!“ dořekl Halt.

Pobídl Abelarda do cvalu. Ovládal koně pouze koleny a jednou rukou hravě vytáhl šíp a založil ho do tětivy svého mohutného luku. Will vyskočil do Cukova sedla a cválal za ním. V umění jízdy bez držení se nedokázal Haltovi vyrovnat. Pravou rukou potřeboval držet otěže a luk měl připravený v levé ruce.

Ujížděli řídce zalesněnou krajinou a volbu nejlepší cesty nechávali na zkušených hraničářských koních. Najednou vyjeli na rozlehlou louku. Abelard na pokyn svého jezdce hladce zastavil, Cuk se k němu připojil. Willova pravá ruka pustila otěže na Cukovu šíji, instinktivně sáhla do toulce po šípu a připravila ho do drážky.

Uprostřed louky rostla velká smokvoň a pod ní bylo malé tábořiště. Z ohně ještě stoupal proužek dýmu a vedle ležel ranec a srolovaná pokrývka. Ti čtyři wargalové, které stopovali, obkličovali jediného muže, jenž stál zády ke stromu. V tuto chvíli si je díky dlouhému meči držel od těla, ale wargalové na oko podnikali drobné výpady a snažili se ho obelstít. Byli vyzbrojeni krátkými meči a sekyrami a jeden z nich měl těžké železné kopí.