„Que diable!“ vykřikl du Barnstoker. „Kde je hoteliér?“

Propukl zmatek. Dupavými kroky v těžkých botách přiběhl hoteliér.

Objevil se Simonet, jako by se vynořil ze země. Nahoře se přes zábradlí nahnulo děťátko s cigaretou přilepenou ke spodnímu rtu. Z vestibulu bázlivě vykoukl Hincus.

„To je neuvěřitelné!“ vykřikoval du Barnstoker rozčileně. „My tady stojíme a čekáme už přinejmenším čtvrt hodiny…“

„Mně se zase někdo válel po posteli,“ oznámilo děťátko shora. „A ručník mám mokrý.“

Simonetovi jiskřila v očích ďábelská radost.

„Pánové, no tak, pánové,“ uklidňoval hoteliér a prosebně gestikuloval.

Nahlédl do koupelny a v první řadě zavřel vodu. Pak sundal z věšáku bundu, vzal tranzistor a otočil se k nám. Tvářil se slavnostně.

„Pánové!“ pronesl dutým hlasem. „Mohu konstatovat pouze fakta.

Toto je JEHO přijímač, pánové. A toto je JEHO bunda…“

Beze slova jsem odstrčil hoteliéra, vstoupil do koupelny a zamkl za sebou. Teprve když už jsem byl svlečený, jsem si uvědomil, že vlastně nejsem na řadě já, nýbrž Simonet, ale nepocítil jsem ani nejmenší výčitky svědomí. Narafičil to on, pomyslel jsem si zlostně.

Tak teď ať čeká! Co vody vyteklo zbytečně…

Když jsem opustil koupelnu, hosté ve vestibulu stále ještě diskutovali o této události. Ovšem neříkali nic nového, a tak jsem se tu nezdržoval.

Na schodech jsem šel kolem děťátka, které stále ještě viselo přes zábradlí. „Jako u blbejch!“ utrousilo vyzývavě, když jsem je míjel.

Neřekl jsem nic a zamířil rovnou do svého pokoje.

Sprcha a příjemná únava způsobily, že se moje zlost zcela vytratila.

Přišoupl jsem si křeslo k oknu, vybral jsem si nejtlustší a nejserióznější knihu a uvelebil jsem se s nohama na desce stolu. Hned při první stránce jsem usnul a probudil jsem se asi za půldruhé hodiny. Slunce už urazilo pořádný kus cesty a stín hotelu ležel teď pod mým oknem.