Když dědeček žil — bylo to před mým narozením — navrhovala babička modely a malovala vzory šatů. Po jeho smrti se přestěhovala k nejmladšímu synovi, jímž byl můj otec, a přestala pracovat. Z dávných dob jí zůstaly hromady desek a návrhy. Rád jsem si je prohlížel, protože tam bylo mnoho směšných a podivných obrázků. Čas od času vymýšlela babička nějaké šaty, hned pro maminku, hned pro některou ze sester, ba dokonce i pro sebe. Měly to být moderní šaty, jejichž barva i vzor se měnily podle teploty. K slzám mě vždy rozesmálo hádat, jaká bude příští barva a vzor na takových šatech, když byly rozloženy na slunci. V době zkoušek se babička v pokoji zamykala. Celý dům žil v očekávání, ale pak, při večeři se babička oblékla jako vždy do střízlivých tmavomodrých jednobarevných šatů a na naše otázky odpovídala:
„Takové hlouposti už pro mne nejsou. Na to už jsem moc stará.“
Otec býval mimo dům v nejrůznější hodiny denní, ba i noční — byl totiž lékařem. Nejraději lehával na verandě a díval se temnými skly brýlí do oblak. Lehounce se při tom usmíval, jako by mu působila potěšení proměnlivost jejich tvarů. Když jsem si hrával před domem, přicházel někdy za mnou a díval se shovívavě na mé stavby z písku a pak mlčky odcházel. Vykládal jsem si to jako projev přísnosti, ale teď si myslím, že byl prostě plachý. Babička nebo maminka, když ho oslovovaly u stolu, musely nejednou větu opakovat, protože byl vždycky trochu duchem nepřítomný nebo roztržitý; ve větší společnosti, na příklad když nás navštěvovali strýcové, dával přednost tomu, naslouchat jiným než mluvit sám. Jen jednou, jedinkrát mě překvapil, ba téměř ohromil — když jsem jej v televizoru uviděl při práci. Ihned mě vystrčili z pokoje, zůstala mi však nejasná vzpomínka na něco cukajícího, krvavého a uviděl jsem otcovu tvář, jako ztuhlou v hněvu nad touto ošklivou věcí, s pohledem bolestně napjatým. Tato scéna se vracela ve snech, jichž jsem se bál.