„To bude jistě straka,“ prohlásil Jonte. „Schovali Velkého bručouna do stračího hnízda. To uhodne každé malé dítě.“

„To se ví, Jontíčku, každé malé dítě,“ volala na něho z podkroví Eva-Lotta. „Představ si, že i tak malé dítě jako ty. To máš radost, Jontíčku, vid?“

„Mohu jí nabít?“ optal se Jonte svého vůdce. Avšak Sixten pokládal Velkého bručouna za důležitějšího — Jonte musí zatím se svou trestnou výpravou počkat.

„Nehnízdí daleko od pustého hradu — to bude určitě zámecká zřícenina,“ šeptal obezřetně Benka, aby ho Eva-Lotta neslyšela.

„V stračím hnízdě blízko zříceniny,“ řekl spokojeně Sixten.

„Pojďte, už tam běžíme!“

Vrátka k pekařově zahradě se zabouchla za čtyřmi rytíři Červené růže s takovou ranou, že kočka Evy-Lotty se poděšeně probudila z odpoledního spánku na verandě. Pekař Lisander vystrčil z pekárenského okna spokojenou tvář a volal na svou dceru:

„Tak co, kdy už mi rozbouráte pekárnu?“

,,My?“ vykřikla dotčeně Eva-Lotta. „Můžeme snad za to, že se Červení ženou jako stádo bizonů? My takhle neboucháme, na mou duši!“

„Dejme tomu,“ řekl pekařský mistr a podal ohleduplným rytířům Bílé růže, kteří nebouchají vrátky, plech lákavých loupáčků.

Za chvilku prolétly tři Bílé růže vrátky a přirazily je s takovou silou, že odkvětající pivoňky ztratily s lehkým teskným povzdechem poslední lístky květů. Pekařský mistr Lisander si také vzdychl. Eva-Lotta mluvila o stádu bizonů!

Válka mezi Bílou a Červenou růží vypukla před dvěma lety za jednoho tichého letního večera. Nyní zuřila již třetí rok a nezdálo se, že by některou z válčících stran omrzela. Naopak, Anders často vyzdvihoval třicetiletou válku jako příklad hodný následování.

„Když to vydrželi tak dlouho dřív, dokážeme to my taky,“ ujišťoval nadšeně ostatní.

Eva-Lotta se dívala na věci střízlivěji.

„Představ si, až ti bude čtyřicet! Budeš už tlustý starý dědek a polezeš nějakým příkopem za Velkým bručounem! To se kluci budou bavit!“