„Tatínek dělá plech,“ řekl po zralé úvaze.

„Plech?“ povídala Eva-Lotta. „To je klempíř?“

„Ne,“ opravil ji Rasmus. „Profesor, který dělá plech.“

„Výborně! Mohl by udělat plech mému tatínkovi,“ řekla Eva-Lotta. „Víš, ten je pekařem a potřebuje plech pořád.“

„Já tatínkovi řeknu,“ prohlásil přátelsky Rasmus a podal Evě-Lottě ruku.

„Neblázni, Evo-Lotto, nech toho kluka být,“ napomínal ji Anders. „Červení mohou přiběhnout každou chvíli.“

„Jen klid,“ řekla Eva-Lotta. „Já budu první, kdo jim naklepe makovici.“

Rasmus si prohlížel Evu-Lottu s velikým obdivem.

„Komu naklepeš makovici?“ zeptal se.

Eva-Lotta začala vyprávět. O dlouholeté válce mezi Červenou a Bílou růží. O divokých štvanicích v ulicích a uličkách, o nebezpečných úkolech a tajných rozkazech a napínavém plížení za temných nocí. O váženém Velkém bručounovi a o tom, jak se už za chvilku objeví Červení, rozlícení jako sršni, a jaký to bude skvělý boj.

Rasmus jí rozuměl. Konečně chápal, co je smyslem života. Být Bílou růží, protože nic skvělejšího nemůže být. V nejhlubším nitru jeho čtyřleté dušičky vznikala v tuto chvíli prudká touha, aby byl takový jako tahle Eva-Lotta a Anders a jakpak se jmenuje ten třetí — Kalle! Aby byl stejně velký a silný a mohl Červeným naklepat makovici a vyrazit válečný pokřik a plížit se a tak dál. Pohlédl k Evě-Lottě očima přetékajícíma touhou a prosebně se jí otázal: „Evo-Lotto, mohl bych taky být Bílou růží?“

Eva-Lotta ho žertem pleskla po pihovatém nosíku.

„Ne, Rasmusi, jsi ještě moc malý.“

Teď se Rasmus rozzlobil. Posedl ho posvátný hněv, když slyšel nenáviděná slova — „Jsi ještě moc malý“. Stále a stále to musel slyšet. Zlostně se na Evu-Lottu podíval.

„Tak si myslím, že jsi hloupá,“ prohlásil. A když dospěl k tomuto názoru, zanechal ji osudu. Radši se půjde zeptat kluků, jestli by nemohl být Bílou růží.