„Zkus to znovu, Toby. Někdy mluvíš moc rychle a domovní Centrála vždy nerozezná tvůj hlas. A nezapomněl jsi poslat obraz? Centrála ti nemůže říct, na co se ty právě díváš, pokud to také nevidí.“

„Jemine! Zapomněl jsem.“

Singh zavolal soukromý kanál svého syna právě včas, aby zachytil odpověď Centrály.

„Je to bílý kočkodan, čeleď kočkodanovití, latinsky Cercopithecidae…“

„Díky, Mozku. Můžu si s ním hrát?“

„Myslím, že to není dobrý nápad,“ vyhrkl spěšně Singh. „Mohl by kousat. A pravděpodobně má blechy. Tvoje robohračky jsou mnohem lepší.“

„Ne tak pěkné jako Tygřička.“

„Ale není s nimi tolik potíží — i když je teď naučená na dům, chválabohu. No, už je čas jít domů.“ A podívat se, řekl si pro sebe, jaké pokroky dělá Freyda při řešení problémů s Centrálou…

Poté, co Skylift Service umístily dům zde v Africe, následovaly jedna za druhou různé poruchy. K poslední a potenciálně nejzávažnější došlo na recyklovacím potravinovém systému. Přestože bylo zaručeno, že je neprůstřelný, takže riziko skutečné otravy bylo nepatrně malé, včera večer měl filet mignon podivně kovovou příchuť. Freyda suše navrhla, že se možná budou muset vrátit k životu předelektronických lovců a připravovat si jídlo na ohni. Měla někdy poněkud bizarní smysl pro humor: už samotný nápad jíst přirozené maso uříznuté z mrtvých zvířat byl samozřejmě naprosto odpuzující…

„Nemůžeme jít na pláž?“

Tobyho, jenž strávil většinu života obklopen pískem, moře fascinovalo. Nedokázal úplně uvěřit, že je možné, aby na jednom místě bylo tolik vody. Jeho otec se těšil, že jakmile monzun zeslábne, vezme ho na útes a ukáže mu divy, které jsou nyní ukryty zuřícími vlnami.

„Podíváme se, co tomu řekne máma.“

„Máma říká, že je čas, abyste se vrátili domů. Zapomněli jste oba, že dnes odpoledne přijde návštěva? A Toby, v pokoji máš nepořádek. Nejvyšší čas, aby sis ho ty sám uklidil — a nenechával to na Dorkas.“