K šamanově nesmírné úlevě truhlice po chvilce jakoby dřevěně pokrčila rameny a cvalem vyrazila mezí stromy.

S nadlidským úsilím si šaman v paměti vyvolal sled operací potřebných k tornu, aby se postavil, podařilo se mu dokonce udělat několik jednoduchých kroků, ale pak se podíval dolů a vzdal to, protože propadl dojmu, že mu došly nohy.

Mrakoplaš zatím našel nějakou pěšinu. Byla hodně křivolaká a byl by raději, kdyby byla dlážděná, ale z nedostatku jiné zábavy se po ní přece jen vydal.

Několik stromů se pokusilo navázat s ním rozhovor, ale protože si byl Mrakoplaš skoro jist, že normální stromy se tak nechovají, ignoroval je.

Den pokročil. Všude bylo ticho a kolem se ozýval jen bzukot ošklivého bodavého hmyzu, občasné zapraskání suché větve a ševel stromů, které spolu polohlasem probíraly otázky víry a nepříjemností s veverkami. Mrakoplaš se začal cítit velice osaměle. Představil si sám sebe ztraceného v lesích, kde bude muset žít do smrti, bude spát na lůžku z listí a živit se bude… bude se živit…, tím, co je v lese k jídlu. Asi stromy, pomyslel si, a ořechy a bobule. Měl by…

„Mrakoplaši!“

Okus dál se k němu po cestě blížil Dvoukvítek — úplně promočený, ale rozzářený radostí z nenadálého shledání. Kousek za ním klusalo Zavazadlo (předměty, vyrobené ze dřeva Myslícího hruškovníku, následují svého pána kamkoliv, a proto se tohle dřevo často používalo na výrobu zavazadel zemřelých králů, kteří si tak chtěli pojistit, že začnou život na onom světě v čistém prádle).

Mrakoplaš si povzdechl. Až do tohoto okamžiku si totiž namlouval, že dnes už ho nic horšího potkat nemůže.