Byla zavřena několika kovovými sponami. Spony nebyly nijak ozdobné, jen velké a těžké, právě tak jako řetěz, který knihu k pultu ani tak nepoutal, jako ji zatěžoval.

Jak spony, tak řetěz vypadaly, že člověk, který je vyrobil, měl před očima určitý cíl a většinu života strávil výrobou cvičných postrojů pro slony.

Vzduch ještě zhoustl a zavířil. Listy knihy se začaly strašidelným, pečlivě promyšleným způsobem vlnit a z knihy pomalu prýštilo modré světlo. Ticho v místnosti se začalo stahovat jako pěst, která se pomalu svírá.

U malých hustě mřížovaných dvířek stálo půl tuctu čarodějů v nočních košilích a postupně nahlíželo dovnitř. Když se dělo něco takového, nemohl ani jeden čaroděj spát. Hladina syrové magie v budově univerzity narůstala jako s přílivem.

„Tak tedy,“ ozval se jakýsi hlas. „Co se to tady děje? A proč mě nikdo nezavolal?“

Byl to Galder Počasvosk, Největší z Velkých vyvolávačů Řádu Stříbrné hvězdy, říšský kancléř Svaté hole, Ipsissimus osmé úrovně a třistačtvrtý rektor Neviditelné univerzity. Bohužel, nedá se říci, že by na něj byl impozantní pohled, navzdory rudé noční košili, ručně vyšívané mystickými symboly, dlouhé čepičce s třapečkem a malé „aha“ svíčce, se kterou se chodí v noci právě tam. Nepodařilo se mu to vylepšit ani s pomocí péřových pantoflí s bambulkou, ve kterých se komicky šoural.

Obrátilo se k němu šest vystrašených tváří.

„Ale my vás přeci dali zavolat, pane,“ odpověděl jeden z nižších mágů. „Proto jste také tady,“ dodal pak s nadějí.

„Chtěl jsem říci, proč jste mě nezavolali dřív?“ vyštěkl Galder a odstrkoval ostatní, aby se dostal k mříži.