Tohle se musí zarazit.

„Potřebuju dobrovolníka.“

Zavládlo vyděšené ticho. Jediný zvuk se ozýval z ohrožené místnosti. Byl to ošklivý skřípot povolujícího kovu.

„Dobrá, v tom případě budu potřebovat nějakou stříbrnou pinzetu, asi dvě pinty kočičí krve, malý bičík a židli.“

Říká se, že protikladem hluku je ticho. Ticho je vlastně nepřítomný zvuk. Ticho by se ovšem zdálo strašlivým hlukem v porovnání s náhlou hebkou implozí nehlučnosti‚ která zasáhla mágy silou rozfouknutého pampeliškového chmýří.

Z knihy se vyřinul silný proud oslepujícího světla, v záplavě jisker narazil na strop a zmizel.

Galder zíral na otvor a vůbec nevěnoval pozornost kouřícím oharkům ve vlastních vousech. Dramaticky pozvedl ruku.

„Do horních sklepů!“ vykřikl a kolébavě se rozběhl vzhůru po kamenných schodech. Trepky pleskaly, košile za ním vlála a ostatní mágové se rozběhli v jeho stopách. Padali při tom jeden přes druhého, protože se každý umíněně snažil být poslední.

Nakonec se jim ale stejně podařilo dorazit nahoru právě ve chvíli, kdy se ohnivá koule ztrácela ve stropě hořejší místnosti.

„Urgh,“ prohlásil moudře nejmladší mág a ukázal na podlahu.

Místnost byla součástí knihovny, jenže teď tudy prolétl magický výboj a na cestě rozložil realitu všeho, co mu stálo v cestě, na modifikované částice. Bude tedy dobře říci, že hejno malých rudých čolků bývalo původně dlaždicemi podlahy a v místě, kde stávaly police s knihami, teď ležel kopec ananasového pudinku. Později několik mágů přísahalo, že se malý smutný orangutan, sedící uprostřed té spouště, podobal hlavnímu knihovníkovi.