JE TO MOUDRÉ?

Hůl mlčela. Chlapeček vedle ní se spokojeně rozesmál. K jeho uším doléhal hlas, který slyšel jen on sám.

Pro způsob, jakým se velká A’Tuin pohybovala galaktickou nocí, nebylo přirovnání. Když jste šestnáct tisíc kilometrů dlouzí, máte krunýř plný kráterů po nárazech meteorů a ledu z chvostů vlasatic, neexistuje nic, co by bylo skutečnější než vy sami.

Velká A’Tuin tedy pomalu plula mezihvězdnými hlubinami, ona, největší želva, která kdy existovala, a na mocném krunýři nesla čtyři obrovské slony, na jejichž zádech spočíval lesklý kruh Zeměplochy lemované krajopádem. Zeměplocha, abychom už řekli všechno, existuje jako výsledek náhodné nepravidelnosti na křivce pravděpodobnosti nebo snad proto, že bohové milují žertíky jako kdokoliv jiný.

Ve skutečnosti víc než většina lidí.

Nedaleko pobřeží Kruhového oceánu, v pradávném, doširoka rozloženém městě Ankh-Morporku, ve zdech Neviditelné univerzity, v polici na hedvábném polštáři ležel klobouk.

Byl to dobrý klobouk. Byl to velkolepý klobouk.

Byl samozřejmě špičatý, měl širokou měkkou krempu, ale jeho tvůrce se dal do skutečné práce až po tom, co se vypořádal s těmihle základními detaily. Použil zlatou krajku, třpytivé perly a zářící ankíny. Přidal velmi nevkusné zlaté zekíny a ty doplnil — jaká zrádná stopa! — kruhem oktarínů.

Protože kameny v této chvíli nebyly v silném magickém poli, nesvětélkovaly a vypadaly jako nějaké podřadné polodrahokamy.

Do Ankh-Morporku přišlo jaro. Zatím to nebylo na první pohled patrné, ale na slovo vzatí znalci bezpečně rozeznávali určité známky tohoto ročního období. Tak například silný povlak na řece Ankhu, jejíž široký a velebný tok sloužil obyvatelům dvojměstí současně jako zásobárna vody, ústřední kanalizační potrubí a příruční márnice, změnil svou barvu z odporně šedé na zářivě zelenou. Na opilých střechách města vyrašily pruhované peřiny a buclaté polštáře, protože zimní lůžkoviny byly větrány a vystavovány slaboučkým slunečním paprskům.