Nejeli příliš dlouho. Opičí tlupy sem ještě asi nedorazily. Ulice byly tiché a prázdné — jako vždycky touhle dobou. Tu a tam se otevřelo nějaké okno, ve kterém se někdo protahoval a díval se ven. Náklaďák plný lidí však zřejmě nikoho nezajímal. Někde větrali matrace a přikrývky, na jednom balkoně urputně cvičil fousatý dědeček v pruhovaných trenýrkách. Po nějaké panice nebylo ani stopy.

Jak se však blížili k Šestnáctému kvartálu, už sem tam přece jen viděli lidi, jak utíkají po ulici — rozcuchaní, rozčilení… Někteří s sebou dokonce vlekli i rance. Když spatřili náklaďák plný chlapů, zastavovali se, něco křičeli a ukazovali někam dozadu. Vůz s rachotem zahnul do Čtvrté Levé a málem přitom porazil stařičkou dvojici, která před sebou strkala dvoukolák s kufry. Pak šofér zastavil — a všichni uviděli paviány.

Opice se tu chovaly jako doma… Jako v pralese nebo odkud to sem vlastně přišly. S ocasy výbojně vzhůru zakroucenými potloukali se paviáni z chodníku na chodník, vesele hopsali po římsách, houpali se na lucernách, lezli po reklamách, hlasitě na sebe pokřikovali, šklebili se, hašteřili se mezi sebou, někteří se prali a jiní se bezostyšně milovali. Tlupa stříbřitých lupičů právě likvidovala stánek s potravinami a dva ocasatí chuligáni doráželi na mladou ženu, která — celá zsinalá hrůzou — doslova zkameněla u vchodu do domu. Nějaká chlupatá kráska si zalezla do budky dopravní policie a koketně na Andreje plazila jazyk. Teplý vítr nesl ulicí kotouče prachu, peří, kousky papíru, chuchvalce srsti a pach zvěřince.

Andrej se váhavě podíval po Fritzovi. Geiger mhouřil oči a pohledem zkušeného válečníka měřil budoucí bitevní pole. Řidič vypnul motor a tichem zaznívaly jen divoké, vůbec ne obvyklé městské zvuky: řev, kňučení, vrčivé pobrukování a mlaskání. Do toho najednou ze všech sil zaječela žena, kterou paviáni už opravdu ohrožovali — a Fritz začal jednat.