„Ale samozřejmě,“ řekl Andrej, „přijeďte ke mně, to není problém. Já mám v kvartýru místa! Budu jen rád!“

„No — tak já taky rád přijdu,“ usmál se Davydov. „Přece jenom… jsme krajani.“

„Napište si mou adresu! Máte kus papíru?“

„Stačí, když mi to řekneš. Mám dobrou paměť.“

„Je to jednoduchý: Hlavní ulice, číslo domu sto pět, číslo bytu šestnáct.

Jde se tam přes dvůr. Kdybych náhodou nebyl doma, zajděte k domovníkovi, nechám u něj klíč. Jmenuje se Wang, je to Číňan.“ Andrejovi se Davydov líbil, i když bylo jasné, že každý jsou z jiného těsta.

„Kterej si ročník?“

„Osmadvacet.“

„A kdy jsi odešel z Ruska?“

„V jednapadesátým.“

„Aha… Já v sedmačtyřicátým. Jak to teď vypadá na venkově? Je to tam už trochu lepší?“

„To teda je,“ vyhrkl Andrej. „Všechno se tam dalo do pořádku, každej rok jdou ceny dolů… Já na venkově sice od války nebyl, ale podle toho, co se píše a co člověk vidí v kině — musí se tam žít moc dobře.“

„Hm… Tak říkáš — v kině,“ zabručel pochybovačně Davydov. „Vždyť víš, že v biografu ti můžou ukazovat, co chtějí.“

„Ale ne! Ve městech jsou plný obchody. Lístky na potraviny už jsou dávno zrušený. No — a odkud jsou potraviny? Přece z venkova, ne?“

„To jo… z venkova… Když jsem se po válce vrátil do vsi, nikoho z rodiny jsem nenašel. Žena umřela, syn beze stopy zmizel — vesnice byla ve strašným stavu. Tak jsem si řek, že to dáme všechno do pořádku. Kdo vyhrál válku? My! A teď budeme žít podle svýho… Udělali ze mě předsedu, souhlasil jsem. Ženit se nebylo třeba — vesnice byla plná ženských… Šestačtyřicátej rok jsme nějak překlepali a já si myslel, že teď už nastanou lepší časy…“ Najednou se zarazil a dlouho pak mlčel. Skoro to vypadalo, že na Andreje úplně zapomněl. A potom nečekaně řekl: „Celý lidstvo by mělo žít ve štěstí… Ty tomu věříš?“