„No samozřejmě!“ šklíbil se Grubner. „Potkáme člověka se třema nohama, hosta z dalekých galaktických světů, a místo pozdravení mu hned vlepíme ‘kdo vám dal příkaz’?“

„Ale pochop, Sašo! Vždyť říkám, že jsem z toho byl jelen,“ hájil se chabě Udalov. „Za jiných okolností by to ovšem… samozřejmě… Přece vím, co se sluší a patří. Ale takhle kách? Takhle jsem vzal býka rovnou za rohy.“

„Cože?“ podivila se babka Ložikinová. „On měl taky rohy?“

„Ale ne…,“ mrzel se Udalov.

„On to myslel obrazně,“ vysvětloval Vasil Vasiljevič.

„Já jdu večeřet,“ ozval se pohoršeně Pogosjan. „Vždyť on mě tady krmí báchorkami!“

Ale seděl dál jako přišitý a čekal, že ho budou přemlouvat, že řeknou, že to je jen žert. Ale nikdo ho nepřemlouval a o žertování nebyla taky žádná řeč. Všichni totiž věděli, že i když má Kornelius trochu bujnou fantazii a je poněkud emocionální, je přece jen krajně pravdomluvný. Hlavně proto, že za lhaní by mu Xenie utrhla hlavu.

„Tak se ho tedy ptám,“ pokračoval Udalov, „a on jen mává rukama a povídá: ‘To je skandál! Taková lajdacká práce!’“

„A byli hodně velcí, ti… no… ti cizinci?“ zeptal se Vasil Vasiljevič.

„Ani ne. Asi tak jako třeťáci,“ odpověděl Udalov.

„Já si to myslel,“ pokýval hlavou Vasil Vasiljevič. „Proč by taky měli být velcí?“

Udalov cítil, že se diskuse rozbíhá nežádoucím směrem a důrazně se ujal slova:

„Lezu pod tu závoru, ale on že ne! Mává těma rukama a stále ukazuje na závoru s nápisem, že průchod je zakázán. To mě namíchlo! Řekl jsem mu tedy, že jsem šéfem stavebního úřadu města Guslaru Velikého, v jehož obvodu provádí bez mého povolení stavební práce, a to že si vyprošuji!“

„Bože! A nevyděsil se?“ strachovala se Kacova žena. Grubner se ďábelsky zachechtal.

„On ne, ale… ale já,“ přiznal se Kornelius. „Jenže až potom. Nejdřív jsem se rozčilil. Jezdí si tu s buldozerem cizí značky, rozvrtá silnici, děsí lidi a… najednou přišel ještě jeden takový připosražený a povídá, jestli bych nebyl tak laskav a nešel si popovídat s představitelem expedice.“