Niza zesilovala vysílání, vrhajíc kupředu svazky paprsků.

Konečně zahlédli nepatrnou zářící tečku satelita. Hvězdolet začal opisovat dráhu kolem planety, po spirále se k ní postupně přibližoval a vyrovnával svou rychlost s rychlostí družice. Pak jako by se Tantra i satelit spojily neviditelným lanem, a hvězdolet zůstal viset nad maličkou planetkou, která rychle ubíhala po své dráze. A náhle se před posádkou Tantry otevřela nezapomenutelná podívaná:

Ohromná plochá budova ze skla hořela v záblescích krvavého slunce. Přímo pod její střecho byla jakási veliká zasedací síň. V ní bylo vidět množství bytostí strnulých jako solné sloupy; nepodobaly se Pozemšťanům, ale byli to nesporně lidé. Astronom výpravy Pur Chiss, který byl v kosmu nováčkem, neboť těsně před odletem zastoupil zkušeného pracovníka, pln vzrušení znovu a znovu prohluboval ohnisko přístroje. Řady nejasně viditelných lidí pod sklem zůstávaly úplně nehybné. Pur Chiss ještě více zvětšil obraz. Objevilo se pódium lemované pulty přístrojů; na dlouhém stole seděl se zkříženýma nohama před posluchači člověk a zděšeným očima, v nichž se zračilo šílenství, zíral upřeně do dálky.

„Jsou mrtví, zmrzlí!“ vykřikl Erg Noor.

Hvězdolet visel dál nad satelitem Zirdy a čtrnáct párů očí se nemohlo odtrhnout od skleněného hrobu — ano, byl to opravdu hrob. Kolik roků zde sedí ty mrtvoly? Před sedmdesáti lety se planeta odmlčela, a připočteme-li šest roků, než z ní doletí paprsky na Zem — jsou to tři čtvrtiny století.

Všechny pohledy se obrátily k náčelníkovi. Bledý Erg Noor se pozorně díval na bledě žlutý opar atmosféry obklopující planetu. Jen matně skrze ni prosvítaly sotva znatelné čáry pohoří, občas prokmitl záblesk moří, ale nic nedávalo odpověď, pro kterou sem přijeli.

„Stanice je zničena a za sedmdesát pět let nebyla obnovena! To znamená, že planetu postihla katastrofa. Musíme se spustit níž, proniknout od atmosféry, a možná i přistát. Jste tu všichni. Ptám se, co o tom soudí Rada…“