Plno drobných místností, vůně smažení, ostrá, dráždivá, řady plynových plaménků za okny, cinkot skla, opakující se kovové, nepochopitelné zvuky. Dav, který mě sem vnesl, se srazil s jiným, pak se udělalo volněji, všichni nasedali do vagónu otevřeného ze všech stran, ne, byl jenom průhledný, jako odlitý ze skla. Dokonce i sedadla byla nějaká skleněná, i když měkká. Ani jsem nevěděl, jak jsem se tam octl — jeli jsme. Vagón uháněl, lidé překřikovali megafon, který opakoval:

„Patro Meridional, patro Meridional, styk Spiro, Atale, Blekk, Frosom.“

Celý vagón, probodávaný pruhy světel, jako by tál. Přes stěny pronikaly pásy plamenů a barev, parabolické oblouky, bílé peróny.

„Forteran, styk Galee, styk vnějších rastů, Makra“ blábolil megafon.

Vagón zastavil a vyřítil se dál. Objevil jsem překvapivou věc: člověk necítil brždění ani zrychlení, jako by byla odstraněna setrvačnost. Jak to bylo možné? Ověřil jsem si to tak, že jsem lehce pokrčil nohy v kolenou na třech následujících zastávkách. V zatáčkách také nic. Lidé vystupovali, vcházeli, na přední plošině stála žena se psem, jaktěživ jsem takového neviděl. Byl obrovský, zvlášť ohavný, s hlavou jako koule; v jeho ořechových klidných očích se odrážely zmenšené girlandy světel řítících se zpět.

RAMBRENT RAMBRENT. Zaplápolaly bílé a namodralé trubice zářivek, schody z krystalické záře, černá průčelí, světlo pomalu kamenělo, vagón stál. Vystoupil jsem a zhrozil se. Nad amfiteatrálně vkleslou plošinou stanice se klenula mnohapatrová, známá konstrukce. Byl jsem stále na nádraží, na jiném místě téže gigantické haly, nafouknuté bílými křídly ploch. Zamířil jsem k okraji té geometricky přesné prohlubně — vagón již odjel — a zažil jsem další otřes. Nebyl jsem dole, jak se mi zdálo, ale byl jsem vlastně ve výši asi tak čtyřiceti pater nad stužkami chodníků viditelných na dně propasti, nad stříbrnými slojemi perónů dále se rovnoměrně pohybujících. Vjížděla mezi ně dlouhá tichá tělesa a lidé z nich vycházeli řadami příklopů — dveří, jako by ty obludy, ty chromované ryby, kladly v pravidelných vzdálenostech hrozny černých a barevných jiker. Nad vším tím, v pozadí, skrze opar vzdálenosti, jsem viděl zlatá slova, pohybující se jako po neviditelném laně: