Uchopil jsem jej, otevřel, vyklonila se z něho lidská hlava. Dívala se na mne přimhouřenýma očima, měla pootevřená, lehce zkřivená ústa a tenké rty. To jsem byl já! Složil jsem ten papír napůl a plastický přízrak zmizel. Pootevřel jsem pomalu okraje, nic, ještě trochu, znovu se objevila, jako by vyskočila odnikud, hlava s nepříliš inteligentním výrazem, odťatá od trupu a vznášející se nad kouskem papíru. Chvíli jsem se díval na svou tvář. Co to bylo? Trojrozměrná fotografie? Strčil jsem papír do kapsy a odešel. Vypadalo to, jako by na hlavu davu spadalo zlaté peklo. Strop z ohnivého magmatu, neskutečného, ale sálajícího opravdovým požárem, ale nikdo se na to nedíval, uspěchaní lidé přebíhali z jedné kabiny do druhé, v pozadí poskakovala zelená písmena, sloupce čísel běžely dolů po úzkých obrazovkách; jiné kabiny s roletami místo dveří, které bleskurychle vylétly vzhůru, když se někdo přiblížil. Konečně jsem našel východ.

Chodba, vlnovka, s klesající podlahou, jako někde v divadle. Ze stěn vykvétaly stylizované mušle, nahoře pádila slova INFOR INFOR INFOR bez konce. Infor jsem poprvé uviděl na Luně a pokládal jsem ho za umělý květ. Přiblížil jsem tvář k modrozelenému kalichu, který okamžitě, dříve než jsem otevřel ústa, ztuhl v očekávání.

„Kudy se dostanu ven?“ zeptal jsem se málo inteligentně.

„Kam?“ odpověděl okamžitě teplý alt.

„Do města.“

„Do které čtvrti?“

„To je jedno.“

„Na které podlaží?“

„To je jedno. Chci opustit nádraží!“

„Meridional, rasty: sto šest, sto sedmnáct, nula osm, nula dva. Tridukt: podlaží AF, AG, AC, okružní podlaží mitů: dvanáct a šestnáct, podlaží nadir vede všemi jižními směry. Ústřední podlaží gliderů: červené lokální, bílé dálkové A, B a W. Podlaží ulderů: přímé, všechny eskaly od třetího výš…“ recitoval zpěvný ženský hlas.