„Budeme se muset do té vody podívat,“ řekl Rohan.

„Je předčasné ptát se našich lidí, ale planeta mi připadá stará. Takové shnilé vejce musí mít šest miliard let. Ostatně slunce má období nádhery už také za sebou. Je to už jen červený trpaslík. Ta nepřítomnost života na pevnině je zarážející. Zvláštní druh evoluce, která nesnáší souš. To by vysvětlilo přítomnost kyslíku, ale ne případ Kondora.“

„Nějaké formy života, nějaké bytosti skrývající se v oceáně, které vytvořily civilizaci na jeho dně,“ nadhodil Rohan. Oba hleděli na velikou mapu planety v Mercatorově projekci, dosti nepřesnou, neboť byla nakreslena podle údajů automatických sond z minulého století. Zobrazovala pouze obrysy hlavních kontinentů a moří, hranice polárních oblastí a několik největších kráterů. V síti protínajících se poledníků a rovnoběžek zářil pod osmým stupněm jižní šířky červeným kroužkem vyznačený bod — místo, na kterém přistáli. Astrogátor netrpělivě posunul papíry na stole.

„Tomu sám nevěříte. Tressor nemohl být hloupější než my, žádným podmořským bytostem by nepodlehl. To je nesmysl. A vůbec, kdyby opravdu existovaly rozumné vodní bytosti, jedna z prvních věcí, kterou by podnikly, by bylo ovládnutí souše. Třeba ve skafandrech naplněných vodou. To je opravdu nesmysl,“ opakoval, ne proto, aby definitivně zamítl Rohanovu koncepci, ale protože už přemýšlel o něčem jiném.

„Počkáme tu nějaký čas,“ rozhodl konečně a dotkl se spodního okraje mapy, která se ihned svinula a zmizela v jedné z poliček velkého regálu. „Počkáme a uvidíme.“

„A co když neuvidíme nic?“ zeptal se Rohan opatrně. „Budeme je hledat?“

„Rohane, mějte rozum. Šestý hvězdný rok a takové…,“ astrogátor hledal vhodný výraz, nenašel jej a nahradil jej neurčitým pohybem ruky. „Planeta je velká jako Mars. Jak je máme hledat? Mám na mysli Kondora,“ opravil se.