„To je trochu široké rozpětí!“

„Měli jsme na to půl hodiny. Nic víc teď nemohu říci.“

„Doktore Quastlere! Odkud pochází ten metan?“

„Nevím.“

Horpach se postupně podíval na svoje odborníky. Předpokládali, že vybuchne, ale on se náhle usmál.

„Pánové, jsme přece zkušení lidé. Nelétáme spolu první den. Prosím o váš názor. Co máme teď dělat? Čím začít?“

Poněvadž nikdo se nedral o slovo, biolog Joppe, jeden z mála, kteří se nebáli Horpachova hněvu, pohlédl klidně veliteli do očí a řekl:

„To není obyčejná planeta třídy Sub-Delta 92. Kdyby taková byla, Kondor by nezmizel. Poněvadž měl na palubě odborníky stejně kvalitní jako jsme my, jediná věc, kterou víme určitě, je to, že jejich znalosti nestačily k tomu, aby zabránily katastrofě. Z toho plyne závěr, že musíme zachovávat třetí stupeň a zkoumat pevninu i oceán. Myslím, že je třeba zahájit geologické vrty a současně se zabývat zdejší vodou. Všechno ostatní by byly hypotézy; v této situaci si nemůžeme dovolit takový luxus.“

„Dobrá.“ Horpach stiskl zuby. „Vrty v obvodu silového pole nejsou problém. Zařídí to doktor Novik.“

Hlavní geolog přikývl.

„Pokud jde o oceán… jak daleko je pobřeží, Rohane?“

„Asi dvě stě kilometrů,“ odvětil navigátor, vůbec nepřekvapen tím, že velitel ví o jeho přítomnosti, třebaže jej nevidí; Rohan stál u dveří, pár kroků za jeho zády.

„Trochu daleko. Ale nebudeme už Nepřemožitelným hýbat. Vezměte tolik lidí, kolik uznáte za vhodné, Rohane, Fitzpatrika, ještě nějakého oceánologa a šest rezervních energobotů. Pojedete s tím ke břehu. Pracovat budete pouze pod ochranou silového pole; žádné výlety po moři, žádné potápění. Automaty také neplýtvejte, nemáme jich mnoho. Jasné? Můžete tedy začít. Aha, ještě něco. Je zdejší vzduch vhodný k dýchání?“

Lékaři si mezi sebou šeptali.

„V podstatě ano,“ řekl konečně Stormont, ale málo přesvědčivě.