Uprostřed jeho sněžně lesklého povrchu se objevil šedý ostrůvek, který se změnil v číslo 67. To byla výška letu. Rohan překontroloval prvky dráhy, ale perigeum i apogeum byly v určených mezích. Neměl zde už nic na práci. Podíval se na palubní chronometr, který ukazoval osmnáct hodin, potom na svoje hodinky s místním časem — jedenáct hodin v noci. Zavřel na chvíli oči. Měl radost z toho výletu k oceánu. Rád pracoval sám. Byl ospalý a hladový. Chvíli uvažoval, zda nemá polknout osvěžující tabletku, ale rozhodl se, že postačí večeře. Vstal a pocítil únavu, podivil se a tento údiv jej trochu osvěžil. Sjel dolů do jídelny. Byli tam už dva řidiči vznášedel, jeden z nich byl Jarg, kterého měl rád pro jeho neustále dobrou náladu, byl tam i Fitzpatrik se dvěma kolegy, Brozou a Koechlinem. Dojídali už večeři, když si Rohan teprve objednal horkou polévku a ze skříňky ve stěně si vzal chléb a láhev nealkoholického piva. Nesl si to na tácku ke stolu, když se podlaha lehce zachvěla. Nepřemožitelný vystřelil další satelit.

Velitel jim nedovolil jet v noci. Vyjeli tedy v pět hodin místního času, krátce před východem slunce. Podobnému pochodu říkali pohřební průvod, z bezpečnostních důvodů měl totiž pevně stanovené pořadí a byl únavně pomalý. Zahajovaly a uzavíraly jej energoboty, které elipsoidním silovým polem chránily všechny stroje uvnitř: univerzální vznášedla, vozy s radiostanicemi a radarem, kuchyni, transportér se skládacím hermetickým obydlím a malý laser přímého dosahu na housenkových pásech, nazývaný všeobecně sídlo. Rohan se usadil společně se třemi vědci v předním energobotu, což bylo značně nepohodlné, neboť se tam stěží vešli; jen tak však měli dojem normálního cestování.