Jistě, existovala atomová bomba a vedly se nechutné řeči o třetí světové válce, ale Schwartz věřil v to dobré, co je v člověku. Říkal si, že další válka nebude. Říkal si, že Země již nikdy nezažije to slunci podobné peklo atomů vybuchujících v hněvu. Proto se shovívavě usmál na děti, které míjel, a v duchu jim popřál rychlou a nepříliš komplikovanou cestu mládím ke klidu toho nejlepšího, co je teprve čeká.

Zvedl nohu, aby překročil otrhanou hadrovou panenku, usmívající se, i když opuštěnou a dosud nepohřešovanou, která ležela uprostřed chodníku. Ještě zcela nedošlápl a…

V jiné chicagské čtvrti stál Ústav jaderného výzkumu, kde možná měli teoretické představy o základní hodnotě lidské podstaty, ale dost se za ně styděli, neboť ještě nebyl zkonstruován žádný přístroj, který by podstatu člověka kvantitativně změřil ve svých úvahách často vystačili s přáním, aby nějaký nebeský zásah zabránil člověku (a jeho zatracené vynalézavosti) proměnit každý nevinný a zajímavý objev ve smrtící zbraň.

Přesto tentýž člověk, který neměl to svědomí, aby zkrotil svou zvídavost v jaderném výzkumu, jenž by jednoho dne mohl zničit půlku Země, neváhal nasadit svůj život, aby zachránil život bezvýznamnému kolegovi.

To, co nejdřív upoutalo pozornost doktora Smitha, byla modrá zář za chemikovými zády.

Vytřeštil na ni oči, když míjel pootevřené dveře. Chemik, veselý mladík, si pohvizdoval, když převracel odměrnou baňku doplněnou po značku. Bílý prášek lenivě vířil v kapalině a pomalu se rozpouštěl. Chvíli se nic jiného neodehrávalo. Pak a instinkt, který zadržel jeho kroky, donutil doktora Smitha jednat.

Vtrhl dovnitř, popadl pravítko a smetl všechno, co bylo na desce stolu, na podlahu. Ozvalo se výhružné zasyčení roztaveného kovu. Doktor Smith cítil, jak mu na špičku nosu sklouzla kapka potu.

Mladík nechápavě zíral na betonovou podlahu, na které zatím stříbřitý kov stačil ztuhnout do tenkých pramínků, dost silně sálajících teplem.