Velký zaoceánský parník Benjamin Franklin stál v janovském přístavu, připraven vyplout. Na břehu panoval obvyklý shon; ozývalo se různojazyčné volání a křik pestrého davu, ale na parníku už nastal okamžik onoho napjatého, nervózního ticha, které se bezděky zmocňuje lidí před dalekou cestou. Jenom na palubě třetí třídy byl zmatek a tlačenice, cestující se ve spěchu usazovali a ukládali své svršky. Pasažéři první třídy z výše své paluby mlčky shlíželi na to lidské mraveniště.

Řev lodní sirény naposledy otřásl vzduchem. Námořníci začali chvatně vytahovat schůdky.

V té chvíli doběhli k lodi dva muži. Ten, který šel vzadu, dal námořníkům rukou nějaké znamení a schůdky se zase spustily. Opozdilí pasažéři vystoupili na palubu. Dobře oblečený mladík urostlé postavy a širokých ramenou zastrčil ruce do kapes hlubokého pláště a rychle zamířil ke kajutám. Jeho hladce vyholená tvář byla úplně klidná. Avšak bedlivý pozorovatel mohl z povytaženého obočí a ironického úsměšku neznámého poznat, že klid jenom předstírá. V patách za ním šel tlusťoučký mužík. Buřinku měl pošinutou do týla. Zapocený povadlý obličej nesl stopy únavy a zároveň spokojenosti i napjaté pozornosti, jakou vidíme u kočky, když vleče v zubech myš. Ani na vteřinu nespouštěl svého společníka z očí.

Na palubě nedaleko schodů stála mladá dívka v bílých šatech. Na okamžik se její oči střetly s očima mladého opozdilce. Když podivný pár přešel, dívka v bílých šatech, miss Kingmanová, slyšela, jak námořník, který odstraňoval schody, řekl svému druhu: „Viděls? Starý známý, Jim Simpkins, newyorský tajný; chytil nějakého fešáka.“