„Mlč!“

Když zazněl Koordinátorův hlas, Kybernetik se obrátil a pokrčil rameny. Doktor odešel. Inženýr přinesl ze své kajuty lehký nylonový batoh, strkal do jeho kapes ploché konzervy s železnými zásobami potravin. Pak se objevil Doktor, držel v ruce krátký matový válec, zakončený kohoutkem.

„Co je to?“ ptal se se zájmem Inženýr.

„Zbraň.“

„Jakápak zbraň?“

„Uspávací plyn.“

Inženýr se dal do smíchu.

„Jak můžeš vědět, jestli to, co na této planetě žije, se dá uspat tvým plynem? A hlavně, jak se tím chceš bránit v případě útoku — to budeš dávat kapkovou narkózu?“

„V případě velkého nebezpečí budeš aspoň moci dát narkózu sám sobě,“ řekl Chemik. Všichni se smáli. Nejhlasitěji se smál Doktor.

„Každý tvor, který dýchá kyslík, dá se tím uspat,“ řekl, „a pokud jde o obranu — pohleď!“

Smáčkl revolverový kohoutek u hlavice válce. Jako jehla teninký pramínek okamžitě se vypařující kapaliny vystřelil do tmavého otvoru chodby.

„No, když nemáme nic lepšího…“ řekl Inženýr vlažně.

„Jdeme?“ zeptal se Doktor a zastrčil válec do kapsy kombinézy.

„Jdeme.“

Slunce stálo vysoko, bylo malé, vzdálenější, ale i teplejší než zemské. Ale nápadné jim bylo něco jiného! Nebylo přesně kulaté. Dívali se na ně skulinami mezi prsty, přes tmavě rudý poloprůhledný papír, který sloužil jako ochranný obal proti záření na individuálních balíčcích.

„Je zploštělé v důsledku rychlé rotace kolem své osy, že?“ řekl Koordinátorovi Chemik.

„Ano. Podstatně lépe to bylo vidět za letu, pamatuješ?“

„Možná — ale tehdy — abych tak řekl — mi to bylo dočista fuk…“

Odvrátili se od slunce a všichni se podívali na raketu.

Válcovitý bílý trup trčel šikmo z nízkého pahorku, do něhož se raketa zaryla. Podobal se hlavni jakéhosi gigantického děla.

Plášť, mléčný ve stínu, stříbrný proti slunci, zdál se neporušený. Inženýr poodešel k místu, kde se trup ztrácel v zemi, překročil zvýšený, spečený okraj valu, který vroubil jako límec korpus vražený.do svahu, přejel rukou po desce pancíře.