„Souhlasím,“ řekl Doktor.

„Já taky souhlasím,“ připojil se Fyzik.

„Budiž,“ Kybernetik něco zabručel a poodešel o několik kroků, dívaje se k jihu, jako kdyby nechtěl slyšet, co řeknou ostatní.

Chemik přikývl, Inženýr nepromluvil, seběhl jenom s vršku, hodil si batoh na záda a zeptal se:

„Kterým směrem?“

„K severu,“ řekl Koordinátor. Inženýr vykročil, ostatní ho následovali. Když se po několika minutách ohlédli, nebylo pahorek už téměř vidět — jen trup rakety trčel proti nebi jako hlaveň pozičního děla.

Bylo velké vedro. Jejich stíny, jak pochod pokračoval, se zkracovaly, boty se bořily do písku, bylo slyšet pouze pravidelný krok. a zrychlený dech. Blížili se k jednomu z těch štíhlých tvarů, které v šeru považovali za stromy. Zpomalili chůzi. Z temně šeré půdy vyrůstal kolmý kmen, šedý jako sloní kůže, se slabým kovovými leskem. Tento kmen, u země sotva silnější než mužská paže, přecházel výš v kalichovitou korunu, která se na vrcholku, asi dva metry nad zemí, ploše rozkládala. Nebylo možné dohlédnout, je-li kalich nahoře otevřený, nebo ne. Stál úplně nehnutě. Lidé se zastavili několik metrů od podivného útvaru a Inženýr k němu impulsivně vykročil a už zvedal ruku, aby se dotkl „kmene“, když Doktor vykřikl:

„Stůj!“

Inženýr bezděčně ustoupil. Doktor ho odtáhl za paži, zvedl se země oblázek, ne větší než fazole, a vyhodil ho vysoko do vzduchu. Kamínek opsal ostrý oblouk a spadl přímo na mírně vlnitou, plochou korunu kalichu. Všichni sebou trhli, tak prudká a nečekaná byla reakce. „Kalich“ se zavInil, zavřel, ozvalo se krátké zasyčení, jako unikajícího plynu, a celý, horečně se teď třesoucí, našedlý sloup se propadl do země, jako kdyby byl vsán dovnitř. Vzniklý otvor na okamžik vyplnila rudohnědá, pěnivá kaše, pak začaly po jejím povrchu plavat zrníčka písku, škraloup byl čím dál tlustší a za několik dalších vteřin nezbylo po otvoru ani stopy. Plocha písčité půdy byla hladká, jako všude dokola. Ještě stáli plni úžasu, když Chemik vykřikl: