„Je to stálá soustava,“ začal Fyzik, „a na Edenu se civilizace mohla vyvíjet déle než na Zemi, a tato… „

„Za předpokladu, že je to civilizace tvorů lidem podobných!“ skočil mu do řeči Kybernetik.

„Poslyšte, hoši, nezdržujme se tady,“ řekl Koordinátor. „Jdeme dál, za půl hodiny musíme dojít k tomu…“ ukázal na bledě fialový pás na obzoru.

„A co je to?“

„Co, nevím, ale něco to bude. Třeba najdeme vodu.“

„Mně by zatím postačil stín,“ zasípal Inženýr. Vykloktal si v ústech a v krku douškem vody.

Zavrzaly popruhy batohů, navlékaných. na záda, skupinka se znovu rozptýlila a pravidelným krokem se pohybovala přes písčiny. Prošli kolem několika „kalichů“ a nějakých větších stvolů, které vypadaly, jako by se opíraly o liány nebo popínavé rostliny, spuštěné k zemi; ale žádný nestál blíž než dvě stě metrů a jim se nechtělo odbočovat od linie pochodu. Slunce se blížilo k zenitu, když se krajina změnila.

Písku bylo čím dál méně — dlouhými mělkými hřbety vynořovala se zpod něho ryšavá, sluncem vyprahlá země. Místy ji porůstaly chomáčky šedého, mrtvého mechu. Pod dotykem bot prášily a rozpadaly se na zetlelou práchnivinu, jako shořelý papír. Bledě fialový pás se viditelně dělil na dvě samostatné skupinky nízkých útvarů, takže se jeho barva rozsvětlila, byla to spíš zeleň stříkaná vybledlou modří. Severní vánek. přinesl slabou, jemnou vůni, kterou vdechovali s podezíravým zájmem. Když se octli blízko lehce zprohýbané stěny tmavých, propletených útvarů, ti co šli vpředu, trochu zpomalili, takže se k nim ostatní mohli připojit, a v neurovnaném hloučku pokračovali v cestě, až se zastavili před nehybnou hradbou podivných tvarů.

Na vzdálenost sto kroků mohly ještě být považovány za vegetaci, za cosi jako houštiny, v nichž je plno velkých, namodralých ptačích hnízd — ani ne tak pro skutečnou podobnost, jako spíš následkem únavy očí, které se snažily složit cizí tvary v cokoli známého.