Když zafoukal vítr, vydávala celá houština dutý, nepříjemný šelest, nikoliv měkké šumění pozemského lesa, ale jakoby přesypávání tisíců a tisíců drsných papírků. Občas jim jednotlivé rostliny, propletené svými výhonky, zahrazovaly cestu, takže napřed museli hledat průchod. A tak se pohybovali kupředu pomaleji než na rovině, za nějakou dobu se přestali dívat nahoru po ostnatých „zadečcích“ — a hledat v nich podobnosti s hnízdy, šiškami nebo kokony. Vtom: Doktor, který šel v čele, zpozoroval těsně před svým obličejem tlustý, černý, rovně dolů visící vlas — jakoby lesklou, tuhou nit, nebo nalakovaný drátek. Už jej chtěl odsunout rukou na bok, ale protože zatím na nic podobného nenarazili, zvedl mimoděk oči vzhůru a na místě zkameněl.

Strnule se na něho dívalo cosi bledě perlového, hlízovitě přetékajícího přes lodyhy spojené dohromady, přitisknutého k jednomu z „kokonů“ těsně u jeho základny. — Tento pohled ucítil dřív, ještě než si uvědomil, kde jsou oči toho neforemného tVora, nemohl se totiž dopátrat ani jeho hlavy, ani končetin, — viděl jedině matně se lesknoucí kůži, pytlíkovitě vyboulenou, jakoby zevnitř vycpanou baňatými puchýři. A z tmavého, protáhlého trychtýře vyčníval dvoumetrový, dolů visící, tlustý černý vlasec.

„Co je?“ zeptal se Inženýr, který k němu zrovna došel. Doktor neodpověděl. Také jeho druh zvedl oči vzhůru a také on zkameněl.

„Čím se to dívá?“ zeptal se Inženýr mimoděk a ustoupil o krok — takovým hnusem ho naplnilo to stvoření, které jako kdyby ho pohlcovalo lačným, podivně soustředěným pohledem — přestože neviděl a ani se nemohl dopátrat jeho očí.

„Fuj, to je ale potvora,“ zasykl zezadu Chemik. Všichni teď stáli za Inženýrem a Doktorem, který napřed couvl před útvarem visícím shora — , ostatní ustoupili stranou, nakolik jim to pružné stvoly dovolily — pak vytáhl z kapsy kombinézy matový válec, zvolna, odměřeným pohybem jej namířil na hlízovité tělo, světlejší než jeho rostlinné okolí, a smáčkl spoušť.