Novago zavrtěl hlavou.

„Nešlo, Lazare Petroviči,“ řekl. „Nevytáhneme.“

Ozval se táhlý syčivý zvuk, záď krauleru zmizela a na černé hladině se vytvořilo a prasklo několik bublin.

„Ten tedy nevytáhneme,“ řekl Mandel. „Pak ale budeme muset vyrazit, Petře Alexejeviči. Co pro nás je třicet kilometrů. Za pět hodin to ujdeme.“

Novago pohlédl na černou vodu, na níž se objevil jemný ledový vzor. Mandel se podíval na hodinky.

„Osmnáct dvacet. O půlnoci tam budeme.“

„O půlnoci,“ řekl s pochybami v hlase Novago. „Právě o půlnoci.“

‚Zbývá třicet kilometrů,‘ pomyslel si. ‚Z těch třiceti kilometrů budem muset jít dobrých dvacet za tmy. Máme sice infračervené brýle, přesto to vypadá dost zle. Zrovna tohle se muselo stát… Na krauleru bychom dorazili za světla. Neměli bychom se vrátit na Základnu a vzít si jiný krauler? K Základně je to čtyřicet kilometrů, všechny kraulery budou venku a my se dostaneme na plantáž někdy zítra k ránu, to už bude pozdě. Dopadlo to pěkně zle!‘

„Jen klid, Petře Alexejeviči,“ řekl Mandel a poklepal si na stehno, kde se pod kožešinou houpalo pouzdro s pistolí. „Projdeme to.“

„A kde mám nástroje?“ zeptal se Novago.

Mandel se rozhlédl.

„Shodil jsem je,“ řekl. „Heleďte, tamhle jsou.“

Udělal pár kroků a zvedl malý cestovní kufřík.

„Tady je máme,“ opakoval a otíral přitom kožešinovým rukávem zavazadlo od písku. „Tak jdeme?“

„Jdeme,“ řekl Novago.

Vyrazili.

Proťali údolí, vyškrábali se na dunu a znovu začali sestupovat. Šlo se jim snadno. Dokonce i osmdesátikilový Novago s kyslíkovými lahvemi, vyhřívací soupravou, v kožešinovém obleku a s olověnými podrážkami na vysokých teplých botách tu vážil pouhých čtyřicet kilogramů. Drobný vychrtlý Mandel si vykračoval jako na procházce a ledabyle si mával cestovním kufříkem. Písek tu byl pevný, slehlý, takže stopy na něm téměř nezůstávaly.