„Ještě jednou se omlouvám za vaši hlavu. Zdá se, že jsme se vám tam tak trochu otiskli. Takže tohle je pozornost podniku.“

Mikuláš se odplížil domů a snažil se držet ve stínech pro případ, že by potkal pana Rezámka. Pak ale poskládal tištěné verze svého dopisu do obálek a odnesl je ke Středové bráně, kde je rozdal příslušným poslům. Uvědomil si při tom, že se mu to tentokrát podařilo o několik dní dříve, než počítal.

Poslové na něj vrhali velmi podivné pohledy.

Vrátil se do svého bytu a podíval se na svůj odraz v zrcadle nad umývadlem. Větší část čela mu zabíralo velké písmeno R, které hrálo všemi barvami dokonalé podlitiny.

Omotal si hlavu obvazem.

A to mu pořád ještě zbývalo osmnáct dalších kopií. Najednou ho něco napadlo, a přestože se cítil poněkud troufale, prohlédl si svůj speciální zápisník a vyhledal v něm jména s adresami osmnácti prominentních obyvatel města, kteří by si to pravděpodobně mohli dovolit. Pak ke každé kopii napsal krátký vysvětlující dopis a nabídl tuhle „pravidelnou službu za…“, pak delší dobu přemýšlel a vepsal pečlivě číslici „…částku 5 tol.“ a kopie s dopisy vložil do osmnácti obálek. Samozřejmě, mohl požádat pana Rezámka, aby mu i on udělal další kopie, ale to se mu prostě nezdálo v pořádku. Zeptat se starého pána potom, co strávil celý den namáhavým rytím komplikovaných předloh, zda by mu nevyryl ještě jednu předlohu pro zhotovení dalších kopií, Mikulášovi připadalo neuctivé. Na druhé straně ke kouskům kovu a nějakému stroji nebylo třeba chovat žádnou úctu. Stroje nebyly živé.

A tohle byla přesně ta věc, kvůli níž už brzo začnou potíže. A jisté bylo, že nějaké potíže začnou. Když vysvětloval trpaslíkům, kolik potíží bude, zdálo se, že je jim to zcela lhostejné.