Nevěřil jsem, že dostaneme tak obrovský úvěr, zejména když ministr financí odmítl poskytnout čtyřicet tři dolary za toaletní papír pro Ústav svarnetiky. Ale profesor si byl úspěchem jistý. Nezasvěcoval mě do detailů své akce, ale viděl jsem, že dělá, co může. Večer kamsi odcházel ozdoben slavnostním tetováním a přepásán jen kouskem kůže ze šimpanze, což je společenský úbor v nejexkluzivnějších kruzích Lumili, objednával si z Evropy nějaké záhadné balíčky (když jsem jednou jeden nechtě upustil na zem, ozval se tiše Mendelssohnův pochod), hledal recepty ve starých kuchařských knihách, vynášel z laboratoře skleněné destilátory, poručil mi dělat záparu, vystřihoval snímky žen z Playboye a Oui, rámoval nějaké obrazy, které nikomu neukazoval, a nakonec si dal od doktora Alfvéna, který byl ředitelem vládní nemocnice, pustit žilou a viděl jsem, jak lahvičku balil do zlatého papíru. Pak si jednoho dne smyl barvy a šminky z obličeje, zbytky Playboyů spálil a po čtyři dny flegmaticky bafal z dýmky na Mwahiho verandě. Pátý den nám zatelefonoval Uabamotu, šéf investičního odboru. Povolení ke koupi počítače bylo podepsáno. Nechtěl jsem věřit vlastním uším. Profesor se na všechny otázky jen tiše usmíval.

Programování magie trvalo přes dva roky. Měli jsme spoustu objektivních i docela jiných potíží. Potíže byly například s překladem zaklínadel amerických Indiánů, zvěčněných uzlíkovým písmem kipu, s ledově sněžnými zaklínadly kurilských a eskymáckých kmenů, dva programátoři se nám roznemohli z mimouniverzitního přepracování, jak soudím, protože skupinové souložení bylo tenkrát ve velké módě, ale začalo se šuškat, že je to práce šamanského podzemí, znepokojeného Doundovou supremací v oblasti odvěké praxe kouzelníků.