V Lamblii se ukázalo, že na plukovníka Drufutua už si nikdo ani nevzpomíná. Tázaní zakrývali rozpaky slabým pokašláváním. Katedru však Doudnovi dali, jelikož smlouva byla podepsána, a kdyby ji chtěla nová vláda vypovědět, musela by Doundovi vyplatit plat za tři roky. Nikdo se profesora neptal na jeho předmět, studentů neměl mnoho, vězení byla plná jako obvykle po státním převratu, a v jednom z nich určitě seděl člověk, který věděl, co je to svarnetika. Dounda hledal to heslo po všech encyklopediích světa, ale marně. Jedinou vědeckou pomůckou, jakou disponovala univerzita v Kulahari, byl fungl nový počítač IBM, dar UNESCO. Idea využít cenné aparatury se vnucovala sama.

Toto rozhodnutí ovšem na věci mnoho nezměnilo. Obyčejnou kybernetiku Dounda přednášet nemohl, to by bylo v rozporu s jeho smlouvou. Ze všeho nejhorší — říkal mi, když jsme pádlovali, dokud jsme mohli rozeznat dřevěné klády od krokodýlů — byly ty hodiny samoty v hotelu, kdy si lámal hlavu nad svarnetikou. Většinou vznikne nejdřív nový obor, a teprve potom se pro něj vymýšlí jméno. Ale on měl název bez předmětu. Dlouho váhal mezi různými možnostmi, až se nakonec chytil právě té své nerozhodnosti. Dospěl k závěru, že ten nový vědecký obor je dán slovíčkem „mezi“. Nastala už vhodná doba, aby se utvořil interdisciplinární obor, který se bude zabývat styčnými body všech ostatních. Ve zprávách určených pro evropské časopisy užívat zprvu termínu „internistika“. Jejím adeptům se začalo lidově říkat „mezci“. Ale právě jako tvůrce svarnetiky se Dounda stal značně — bohužel neslavně — proslulým.

Nemohl se zabývat styčnými body všech oborů — a zde mu pomohla náhoda. Ministerstvo kultury slíbilo dotaci té katedře, která naváže vědeckou prací na tradice země. Této podmínky Dounda kapitálně využil.