Ostatní provoz v kasinu zcela ustal, návštěvníci stáli na stolech a židlích, aby mohli pozorovat hru. Z celého toho velkého davu se neozval ani hlásek. Kostky se odrazily od desky s třesknutím, v nastalém tichu tak hlasitým, a převalovaly se po tkanině.

Pětka a jednička. Šest. Musel ještě udělat bod. Pozvedl kostky, promlouval k nim, mumlal to starodávné zaříkávání, které přinášelo štěstí, a hodil znovu.

Trvalo ještě pět pokusů, než udělal šest.

Hlasitě vydechl a po něm všichni, kteří se tísnili kolem, a hned se začal ozývat hovor. Chtěl skončit, pořádně si vydechnout, ale věděl, že nemůže. Tím, že vyhráli peníze, celá záležitost ještě neskončila — teď se s nimi museli dostat odtud. A dostat se tak, aby to vypadalo normálně.

Právě kolem procházel číšník, nesl podnos s nápoji. Jason ho zastavil a vsunul mu do kapsy stokreditovou bankovku.

„Pití je na můj účet,” oznámil hlasitě, když bral podnos číšníkovi z rukou. Gratulanti si rychle rozebrali naplněné sklenice a Jason naskládal na podnos žetony. Těch bylo víc, než se na podnos vešlo, ale v té chvíli se objevil Kerk s druhým podnosem.

„Když dovolíte, pane, rád vám pomohu.”

Jason na něho pohlédl a se smíchem vyslovil dovolení. Až nyní si mohl Kerka v kasinu pořádně prohlédnout. Kerk měl na sobě volné, purpurové večerní pyžamo, které zakrývalo něco, co muselo být falešné břicho. Rukávy měl dlouhé a vyboulené, a proto vzbuzoval dojem spíše zavalitého než svalnatého člověka. Přestrojení to bylo jednoduché, ale účinné.

Obklopeni hloučkem vzrušených návštěvníků kasina, nesli opatrně plné podnosy a razili si cestu k pokladní přepážce. Tam už čekal samotný ředitel a strojeně, nevesele se usmíval. Ale i ten úsměv ztratil, když si přepočítal žetony.