Jedl rozvážně a než naposledy odložil příbor, velká jídelna se zaplnila. Pokuřoval z dlouhého doutníku a pozoroval, jak se ostatní baví, aby zabil ještě trochu času. Když se konečně odebral do herních salónů, bylo tam plno a živo.

Kroužil zvolna salónem, tu a tam nechal pár tisíc kreditů. Ani nevnímal, jak hraje, ale o to víc se soustředil na pocit ze hry. Zdálo se, že se všude hraje poctivě, že se s hráčskou výbavou nemanipuluje. To se však mohlo velmi rychle změnit, uvědomil si. I když většinou to nebylo nutné, protože procentuální provize stačila, aby herna měla zisk.

Jednou zahlédl koutkem oka Kerka, ale nevěnoval mu žádnou pozornost. Velvyslanec pravidelně prohrával malé částky na sedmičku a stříbrnou, a nevypadal, že oplývá trpělivostí. Zřejmě čekal, až Jason začne hrát doopravdy. Jason se usmál a pomalým krokem pokračoval v chůzi.

Nakonec skončil u stolku s kostkami, jak měl ve zvyku; zde měl největší jistotu, že něco vyhraje. A jestliže dnes večer ten pocit bude silný, mohu celé kasino položit na lopatky! Bylo jeho tajemstvím, že má zvláštní schopnost, která mu umožňuje trvale vyhrávat — a občas udělat terno a zmizet dřív, než se objeví najatí zabijáci, aby dostali peníze zpátky.

S námahou hodil osmičku, když se k němu kostky dostaly. Sázelo se nízko a on se držel zpátky, jen se vyhýbal sedmičkám. Udělal bod a ohlásil pokračování. Pak prohrál a kostky putovaly dál.

Seděl tam, mechanicky sázel nevelké obnosy, zatímco kostky putovaly kolem stolu, a myslel na svou výjimečnost. Je zajímavé, že po všech těch letech bádání se toho o faktoru psí moc neví. Člověk si tuto schopnost může trochu natrénovat a zlepšit si ji — ale to je vše.