Jednoruký hajný se zamračenou a takovou pomačkanou tváří, který se chodíval koupat do míst, kde končila lesní cesta, si už zvykl a nerozčiloval se na turisty, přestal se bát, že zapálí les. Věděl, že jeho turisté jsou lidé spolehliví, solidní, že táboráky po sobě pokaždé polijí nebo aspoň udupou.

Vždycky ze sebe shodil uniformu s lesáckým označením na límci a výložkách, obratně se zul a opatrně vstupoval do vody, ohmatával totiž nohama dno, aby si nestoupl na rozbitou láhev nebo ostrý kámen. Pak se zastavil, když se dostal až po pás do vody, zhluboka se nadechl a ponořil se celý. Plaval ouško a tempa dělal svou jedinou rukou. Naděžda s Olinkou obvykle zůstávaly na břehu. Naděžda myla nádobí, protože v hájence na tomto konci cesty žádná studna nebyla, a když s tím byla hotova dřív, než se hajný vykoupal, usedala na kámen a čekala na něho, dívala se na vodu, na řadu ohňů na protějším břehu, které jí připomínaly ani nevěděla proč noční městskou ulici a lákaly ji k cestě do Leningradu nebo do Moskvy. Jakmile viděla, že se hajný vrací, podávala mu vždycky prázdné nádoby, on do nich nabíral vodu kousek od břehu, kde byla voda čistší.

Když byli poblíž turisté, hajný přes sebe vždycky přehodil blůzu od uniformy a vydal se k táboráku. Nechtěl lidi rušit, domlouval jim vlídně, zdvořile, hlavu měl natočenou trochu vlevo, aby nikdo neviděl jizvu na levé tváři.

Cestou zpátky se každou chvíli zastavoval, sbíral papíry a všelijaké odpadky, všechno to odnášel k díře, kterou tu jaro co jaro vykopal a kterou nikdo kromě něho nepoužíval. Když mu nezbýval čas nebo když nebyla sezóna a břehy byly opuštěné, Jednoruký hajný se u vody dlouho nezdržoval. Nabral vodu a spěchal domů. Naděžda sem přijížděla jenom na sobotu a Olinka byla ještě malá, bála se zůstávat navečer doma sama.

Šel po pružné rovné cestě mezi narůžovělými borovicemi, jejichž kmeny čím blíže zemi, tím byly tmavší, u pat stromů vyrážely vrstvou šedivých jehliček borůvky a rostly houby.