Byla to jenom tráva ze zahrady. Tak mě napadlo, že je to býložravec a že mi určitě nic neudělá. Možná že bych k němu do klece nepřišla ještě hezky dlouho, ale jednou jsem šla kolem a vidím, že je nějaký nemocný. Hlupáčkové se kolem něho motali, dávali mu potravu, něco měřili, šťouchali do něho. Drak ležel na boku a ztěžka dýchal. Přistoupila jsem tehdy ke mříži a podívala se na něho zblízka. Jsem přece ze zdravotnictví a mou povinnosti je pomáhat při utrpení. Hlupáčkům bych pomoct nemohla, jsou ze železa. Draka jsem si prohlédla, i když jen přes mříže. Byl zraněn, zřejmě se chtěl dostat z klece ven. Musí mít obrovskou sílu, ale moc rozumu se na něho nedostalo. Sebrala jsem tehdy odvahu, život přece není žádná procházka. Drak tu byl ještě dříve než já, musel si na mě už zvyknout, viděl mě snad tisíckrát. Řekla jsem hlupáčkům, aby mi tu nepřekáželi a přinesli teplou vodu. Samozřejmě že to bylo riziko. Nemohla jsem dělat žádné rozbory, nevěděla jsem o něm vůbec nic. Rány se mu podebraly, tak jsem mu je vymyla a jak to šlo, taky převázala. Žádný odpor mi nekladl. Dokonce se natáčel, aby mi práci usnadnil.‘

Další lístek se sem dostal zřejmě odněkud zespoda svazku, neměl s těmi předcházejícími vůbec žádnou souvislost.

‚Dnes jsem se pustila znovu do psaní, ale ruce mě nechtějí poslouchat. Ptákovi se podařilo uletět z klece. Hlupáčkové se ho pokoušeli chytit do sítě, honili ho po chodbách. Také jsem ho chtěla chytit, měla jsem strach, že se potluče. Pták se dostal do velkého sálu, v plném letu narazil do trubky a spadl. Když ho pak hlupáčkové táhli do svého muzea, vzala jsem si z něho tenké dlouhé pero, připomínalo spíš rákos. Ptáka jsem litovala a současně mu záviděla. Našel v sobě sílu skoncovat se sebou, když se nemohl dostat na svobodu. Ještě před rokem by mě mohl takový příklad silně ovlivnit. Teď jsem ale zaměstnaná. Nemůžu odejít jen tak. Cíl mé práce je sice neskutečný, přes to všechno existuje. Takhle rozladěná a zamyšlená jsem šla za hlupáčky, zapomněli za sebou zajistit přístup do muzea.